V monastické tradici jsou ticho a samota považovány za základní součást života, nikoli jen za jakýsi doplněk. V procesu hlubinného sebepoznávání a růstu potřebujeme vhledy, které lze získat jen v ústraní a o samotě. Ani to nejlepší přátelství nemůže nahradit hodnotu tiché reflexe a modlitby. Tuhle cestu si musí každý projít sám. (Str. 50)

Základní metaforou je budování vnitřní svatyně – každý krok, každý pokrok kterého adept dosáhne, je symbolizován částí svatyně. Prostor ticha, brána do něj, podlaha na níž se dá stavět.

Znovu si můžeme zrekapitulovat, kam až jsme se při stavbě vlastní svatyně dostali. Už jsme si naznačili, že portálem je poctivost a podlahou ticho a meditace, neboť z ní můžeme naslouchat Božímu hlasu. Třetím krokem je poslušnost, která nás přivádí k otázce, co dělat a jak se chránit proti nepřízni živlů. Odpověď na ni si budeme postupně skládat při stoupání po žebříku pokory, jehož vrchol v podstatě představuje střecha našeho chrámu. A tak si postupně budujeme útočiště, kde, jak říká svatý Benedikt, není žádné místo pro strach, a tudíž dokonalá láska může rozkvétat. Proto se v další části zaměříme na to, jaké jsou možnosti pro dokonalou lásku, neboli agapé, v prostředí komunit. (Str. 113)

První část knihy je úvod, Každodenní život – Proč pořád nemáme čas?, po ní pak následuje to hlavní, Klášterní kroky:

1. krok – Ticho
2. krok – Kontemplace
3. krok – Poslušnost
4. krok – Pokora
5. krok – Život v komunitě
6. krok – Spiritualita
7. krok – Naděje

A na závěr je doplněný příklad posvátného čtení, Lectio divina: Návrat marnotratného syna. To mě zaujalo nejvíc, resp. byla to pro mě úplná novinka. Takhle pomalu číst, promyslet a procítit…

Za prvé, text se pojímá jako dar a nikoli jako problém, který je nutno řešit. Prvním úkolem pro čtenáře dnešní doby je vyhnout se kladení otázek, a naopak ponechat textu možnost aby mu sám mohl položit zásadní otázky. Klíč k dosažení této moudrosti spočívá v pokoře, (… )

Za druhé, tradice lectio divina nás učí, že abychom mohli obsah textu náležitě přijmout, musíme číst pomalu. Tato zásada mi evokuje vcelku Čerstvou vzpomínku na Itálii, kde se začíná prosazovat tzv. „slow food movement” (hnutí za pomalé občerstvení), v jehož programu řada vesnic zaručuje svým návštěvníkům, že se u nich nesetkají s žádnými zařízeními rychlého občerstvení, takže si své jídlo mohou v klidu vychutnat u stolu a nemusí pobíhat po ulicích s mastným hamburgerem v ruce. Musím říci, že podobný lék bychom potřebovali i na zmiňovaný neduh chvatného a povrchního čtení. (… )

Konečně za třetí, lectio představuje způsob modlitby. Před zahájením četby se modlíme, aby nás Bůh skrze text oslovil, během čtení necháme mysl plynout, aby se proces rozvinul v meditaci, potom v modlitbu a nakonec kontemplaci. (Str. 66)