Obě vyjadřují hlubokou touhu poznávat a nechat se poznat – ve vztahu k Bohu a k druhým lidem. K oběma patří výzva učit se, co je skutečná láska a jak ji projevovat. Nestvořil nás nakonec Bůh přesně takhle – s obrovskou spirituální a sexuální touhou? (Str. 33)

Jenže do křesťanství se vloudil strach – strach ze sexuality, strach z potíží, upjatost a křeč.

Mladí lidé nepotřebují rady založené na strachu, které v nich posilují pocit hanby, který už tak jako tak prožívají. To jenom zametá jejich sexualitu pod koberec. Potlačování sexuality ještě nikomu nepomohlo; proměna vyžaduje její přijetí a integraci. Spojováním sexuality se strachem, hanbou a výčitkami jen znehodnocujeme nádherný Boží dar a zotročujeme jeho lid. Všichni lidé jsou ve své podstatě hluboce sexuální i duchovní – obojí zároveň. (Str. 49)

Sexualita ale není jen úzce genitální a v tomto směru i Ježíš byl – musel být! – sexuální. Navazoval hluboké vztahy, boural bariéry, mluvil se zavrženými, přijímal všechny.

Ve způsobu, jakým se Ježíš vztahuje ke svým bližním, vládne jakási lehkost a nekomplikovanost. Jako by se nemusel potýkat s komplexy, na které narážíme v církvi my. Nebojí se být blízko ženám ani mužům, nemá problém být někde s někým sám – jeho hranice jsou daleko méně rigidní než naše, a přesto tím jeho sexuální integrita ani svatost nijak netrpí. Ježíš dokáže vytvořit bezpečný prostor, kde se daří lásce a kde vášnivé vztahy mezi lidmi nemusejí vést do postele.

V církvi se přísně vymezují hranice mezi „přátelstvím“ a „láskou“, přičemž vášeň a hluboké city připadají v úvahu jenom v případě lásky. Ježíš takové hranice rozostřuje a ukazuje, že i mimo manželství je možné vroucně milovat. (str. 66)

Je tedy jasné, že nezapadal do škatulek ani tehdy, proto některé dnešní snahy prezentovat jej jako pravého chlapa nemají s realitou nic společného:

Takže je Ježíš „chlap“, nebo dokonce „opravdový chlap“, jak někteří tvrdí? Je a není. Ano, Ježíš je bojovník, který se staví proti útlaku, a hrdina, který zachraňuje svět. Je ale taky služebník, který slouží druhým, a básník, který pláče na veřejnosti a často dalším mužům opakuje, jak moc je má rád. Rozhodně je pravým mužem ve všech významech toho slova, takže pokud existuje něco jako „opravdová“ mužnost, najdeme ji u Ježíše. Je to ale mužnost, která nezapadá do zjednodušujících kulturních vzorců. (Str. 107)

Velmi mě zaujal hermeneutický model profesora Williama Webba pro řešení etických dilemat. Vychází ze zkoumání původní kultury, jejího kontextu. Pak studuje příslušné texty Starého a Nového zákona a nakonec dochází k závěru na vývoji myšlenky v čase. Je to vlastně jako prodloužení trajektorie do současnosti, její aktualizace (a odhalení záměru).

Autorka se nevyhýbá ničemu, LGBT komunitě, potlačování, pornu, závislostem… a nabízí křesťanskou perspektivu, která dává smysl a je veskrze moderní. Vřele doporučuji (i nekřesťanům).

Když se modlíme za své homosexuálně orientované bližní, prosme hlavně za to, aby poznali Boží lásku a krásu zjevenou v Ježíši Kristu. To je to nejdůležitější. A jestli mají vztah s člověkem stejného pohlaví, do toho nám možná vůbec nic není. Naším úkolem je milovat, modlit se a sloužit – a vše ostatní nechat na Bohu. (Str. 190)

Odkazy: