Útlá knížka vroucích textů – vyznání autora z jeho boje, smiřování se sebou samým, z temné noci duše (a deprese).
Pár měsíců po prvním prožitku temné noci, jsem byl schopen znovu cítit světlo, kterého bylo každý den trochu víc. Podobalo se červenému uhlíku uprostřed ohniště, na něž přikládám suché dříví svých dobrých i špatných skutků. Čím víc bylo spáleno, tím víc hořel oheň. Každý pokus ujmout se vlády nad svým soukromým Božím královstvím byl jako rychlá letní bouřka, která vše znovu uhasila a všechno muselo začít od začátku.
Na cestě jsem ztratil nejvíc času přemýšlením, jak se temnotě vyhnout. Chtěl jsem být dobrým člověkem místo toho, abych byl člověkem celým, jak by to formuloval Jung. (Str. 37)
Úvahy o pochybnostech, upřímné a radikální pochybování o sobě
Když se podívám na sebe jako na kněze, zahlédnu spoustu vzletných kázání, krásných myšlenek, hlubokých mší a velkých duchovních zážitků. Něco zásadního, jak rád říkám „absolutního“, tomu ale naprosto chybělo. Kolem čtyřicítky ve mně rostla otázka, zda to, co dělám, dělám z lásky. Dovedu vlastně milovat? Nebo se ze mě stává jen pouhá pobožnůstkářská krysa, která prodává jeden duchovní zážitek za druhým? (Str. 32)
o modlitbě a odpuštění,
Tady se zjevila pravda o mé modlitbě. Prosby za smíření, uzdravení, díkůvzdání, liturgie, obřady a všechno, co jsem konal v sebelepším rozhodnutí, se rozcházely s Bohem v mé neschopnosti odpustit (sobě, druhým a možná i Stvořiteli). Když nejprv neodpustím a nedám v celém svém těle místo velkorysosti, je má modlitba jen odříkáváním frází. Dnes prosím o to, aby mě Ježíš naučil odpouštět. Není nic důležitějšího! (Str. 45)
Překvapilo mě pojetí Jungova stínu jako „stínu kříže“ – a přitom je to tak logické! Kříž, který si každý nese… A v jeho stínu vše, co nechce vidět, co vytěsňuje.
Milovat kříž znamená nacházet sebe sama v jeho stínu. Vnímat kříž jen jako něco, co tu nemá být, co je třeba zbořit a spálit, je nejsnazší cestou, jak dál malovat svůj obraz Doriana Graye. Vstoupit do stínu kříže nahání strach, ale nikde jinde neobjevíme tajemství o sobě samém. Stín kříže je vším, co mi bylo až doposud skryto, všechno, před čím jsem utíkal, co jsem už dávno odhodil, odmítl, proklel a vytěsnil. Stín není zlý a zlem nebývají ani předměty ukryté v jeho šeru. Ježíš zlem míní přetvářku, nikoli to, že jako lidé selháváme. Nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. Jung byl toho názoru, že stín má v sobě schopnost léčit právě tím, že ukončím svůj celoživotní úprk před vším nepřizpůsobeným. (Str. 66)
A pochopitelně Marie.
Její život, její bolest, její ruce. Ji je třeba následovat, nikoliv uctívat.
Ona je jednota těla, duše i ducha.
Maria představuje trpělivou něhu a čistotu srdce. Proto v ní vidím průvodkyni na cestě ke kříži, ačkoliv se na něj někdy neodvažuji ani pohlédnout. Ať už pod svým křížem najdu lahev vodky skrytou v šuplíku, nebo děsivé vzpomínky na dětství a mou hruď sevře nevysvětlitelná úzkost.
Maria je žena a tak ví, co to znamená porodit dítě, ví, jaké to je něžně se někoho dotknout. Zároveň poznala i hloubku pekla a bolesti při pohledu na zbičované tělo svého syna. Tělesnost není opakem duchovnosti, není v rozporu s Bohem. Je její absolutní součástí. (Str. 52)
Velmi intenzivní, nutné číst opakovaně.
Skutečnost, jakkoli je těžké si ji představit, je spojením protikladů. Je to cesta údolím stínů, kde se nemusím bát, protože nejdu sám. Všechno nevědomé je právě tady, je to vysvlečená přítomnost. (Str. 69)
Odkazy:
vydal Institut Plzeňské diecéze Církve československé husitské, Plzeň 2020, ISBN 978-80-270-7562-1, cena 179 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.