Dodnes si pamatuju svůj údiv, když v Tajuplném ostrově Julese Verna vypočítával Cyrus Smith, kolik sklidí pšenice ze zapomenutého zrnka:

„Cyrus Smith si zrnko vzal, prohlédl je, a shledav je v pořádku, řekl Pencroffovi:
‚Víte, Pencroffe, kolik klasů může vyrůst z jednoho zrna?‘
‚Myslím, že jeden, ne?‘ odpověděl námořník, překvapen takovou otázkou. ‚Deset, Pencroffe! A víte, kolik zrn je v klasu?‘
‚To opravdu nevím.‘
‚Průměrně osmdesát,‘ pokračoval inženýr. ‚Zasadíme-li toto zrno, dostaneme při první sklizni osm set zrn, která nám dají v druhé sklizni šest set čtyřicet tisíc zrn, ve třetí sklizni pět set dvanáct miliónů a ve čtvrté přes čtyři sta miliard zrn. To je předpoklad.‘“

Nešlo mi do hlavy, jak z jednoho zrnka může vyrůst deset klasů – přece roste jedno stéblo a na jeho konci jeden klas, ne? Nakonec jsem to vzal jako fakt, ostatně ta kniha obsahuje zajímavější věci, než je znková matematika.

O čtvrtstoletí později se vzpomínka vynořila jako blesk. To když jsem spatřil, co vyrostlo ze zrnek zapomenutých v písku.

Ono tam těch stébel, ze kterých mohou být klasy, opravdu je kolem deseti a Cyrus Smith měl pravdu. Ostatně jako ve všem, jeho znalosti odrážejí tehdejší stav vědy a techniky a zůstávají platné dodnes.

(Nedávo se na tím zamýšlel Martin Malý v článku Smithbusters...)