Jak jsem už předeslal v článku o Ocelovém městě, sliboval jsem si od této monografie – mimo jiné – zjištění, jestli verneovky byly od počátku pro děti a mládež, nebo měl Verne vyšší zájmy. Nu. Obojí. Vyšší zájmy měl, chtěl psát „vědecké romány“, ale jeho nakladatel ho nutil k psaní pro mládež a Verne se s tím nakonec smířil.

„Verne totiž vpadl do domu číslo 18 v Jacobově ulici v době, kdy Hetzel uvažoval o novém časopisu pro mládež. Ve spojení s pedagogem Jeanem Macéem zamýšlel založit Magasin d'éducation et de récréation. Nový autor přišel jako na zavolanou: to bude ten muž, který dodá récréation – zábavu. Bude psát romány na pokračování, které se stanou páteří připravovaného časopisu.“ (Str. 56)

Hrdinové čelí nebezpečí, ale nikdy nezemřou, příběh je dramatický a dobrodružný, chytlavý – přesto ale nelze přehlédnout vliv vysoké literatury:

„Na domácím nebi svítila tehdy trojice hvězd první velikosti: Balzac, Dumas a Hugo, tři spisovatelé, které dnes považujeme za nesouměřitelné. Ale všichni tři zanechali na Vernovi stopu. V jeho díle najdeme balzakovskou důkladnost, dumasovskou fantazii a Hugův přístup k dialogu. S Victorem Hugem se Verne později setkal osobně, s Dumasem se dokonce spřátelil.“ (Str. 25)

Vědecký román ostatně také ne:

„Nikdo po něm a nikdo před ním se neodvážil zatížit děj tak školometsky nudným výčtem nezáživných faktů, jak to bude praktikovat po celou svoji tvůrčí dráhu. Však taky od nikoho jiného by si to čtenáři nenechali líbit.“ (Str. 38)

Nechybí samozřejmě ilustrace. Nejlepší jsou přetisky celostránkových rytin; zajímalo by mě, jestli jejich působivost je daná tím, jak je mám spojené s dětským hltáním dobrodružných příběhů, nebo jaksi sama o sobě (vzhledem ke svému nadšení z Dorého bych řekl to druhé, ale může to být i naopak, že se mi Doré líbí díky verneovkám). Najdeme tu i náčrtky (rekonstrukční řez ponorkou Nautilus) a spoustu barevných obálek všemožných vydání, od českých po německé a francouzské.

Vadila mi vlastně jediná věc – bodrost a použití první osoby množného čísla („my“). Je to takové shovívavě povýšené:

„Vernovy odtažitosti k ženám si všímají i méně pozorní komentátoři jeho díla. Pomocí ‚uhlířské psychologie‘ bychom se mohli snadno prodychtit k sáhodlouhým závěrům o vlivu matky a o traumatu vyvolaném nešťastnou jinošskou láskou.
Zůstaňme však věrni faktům, jak se zachovala v korespondenci.“ (Str. 40)

Ale to je jen malá překážka. Pokud jste verneovky hltali, tohle si určitě přečtěte. Atmosféru vám připomene – a dozvíte se spoustu o pozadí knih a životě jejich tvůrce.

Odkazy:

• recenze Ivo Fencla na iLiteratura
• stránka knihy na ČBDB
• Databáze knih

nakladatelství Mladá fronta, Praha 2005, ISBN 80-204-1224-7, cena 299 Kč