Wuwejův zápisník

Ondřej Neff: Pole šťastných náhod

23.08.2018 22:02, Wu | knihy | komentáře -

obálka Pole šťastných náhodRomaneto je specifický literární útvar s napínavým dějem, záhadnými či fantastickými prvky a výrazným rozuzlením. Rozsah má někde mezi románem a novelou, a co se týče usazení v čase, vrcholí kolem přelomu devatenáctého a dvacátého století (1877 Jakub Arbes: Newtonův mozek, mezi válkami Ladislav Klíma, více viz Wikipedii). Od Ondřeje Neffa byl tedy odvážný krok, napsat romaneto z konce dvacátého století, a co víc, z prostředí kolem sálového počítače. Vždyť počítače jsou dokonale předvídatelné a nic záhadného na nich není… Nebo ano?

Inu, pokud se kolem nich pohybujete dostatečně dlouho, nemohli jste si nevšimnout, že to s tou jejich předvídatelností není tak jasné, stejně jako se záhadami. Úplně typické je, jak se nefunkčnosti samy opravují v přítomnosti odborníka. Desetkrát něco zkusíte, pokaždé to selže. Přivoláte experta, ten udělá totéž – a zafunguje to. Úplně jako by se kolem něj šířilo jakési pole, pole šťastných náhod - a na podobné zápletce je kniha založená.

Pole šťastných (i nešťastných) náhod by podle teorie doktora Síce, operátora, mohl generovat sám počítač. Kdo do jeho sítě padne, tomu není pomoci. A Martin Potměšil, mladý operátor, se mu do spárů dostal snadno ve chvíli, kdy jeho údaje kolegyně zadala pro legraci do programu ASTRAL. Po spuštění totiž došlo k záhadnému výpadku a job… se ztratil.

Hlavou jí vířily myšlenky, některé z nich pošetilé: tak například ji napadlo, že fatální informace o Martinovi Potměšilovi jsou teď – někde – uloženy v hlubinách elektronické paměti velké mašiny, takže stroj skutečně vzal mládence na vědomí, už o něm ví – a tentokrát to není žert, nýbrž ledově skutečná skutečnost.“ (Str. 48)

Knihu jsem kdysi, ještě na střední škole, objevil v antikvariátu a byl jsem jí fascinován. Prostředí sálových počítačů a programování pomocí děrných štítků bylo tak vzdálené písíčku (zrovna jsem pronikal do Pascalu), a přitom tak blízké a pochopitelné – programování a algoritmizace se nijak zvlášť nemění. Kromě toho autor popisuje specifické postavy a vztahy mezi nimi, je to příběh ze života.

Copak nechápeš, že to chápu? Jsi fotrův mazánek. Hrozně tě to žere a chceš si dokázat, že nejsi fotrův mazánek, a čím víc si to dokazuješ, tím víc jsi fotrův mazánek. Vážně si myslíš, že jsi dobrovolně šel dělat operáka? Vždyť tě k tomu dotlačila Jandová! A teď tě Jandová tlačí na druhou stranu. Víš, kdy opravdu půjdeš svou vlastní cestou? Až přestaneš dokazovat Jandový, fotrovi, mně, sobě – komukoli – že jdeš svou cestou. Až o tom přestaneš kecat. Až o tom přestaneš mudrovat. Až docela dobře a prostě budeš dělat to, co cítíš, že je správný.“ (Str. 148)

To je také zajímavé, vlastně kolem toho počítače rozehrává celý mikrosvět. Trochu fantaskní, trochu groteskní, ale rozhodně obraz světa velkého. A to, co počítač generovaným polem ovlivní, se přelévá i ven.

Literárně nelze přehlédnout pitoresknost a přepjatost, některé scény či situace jsou svým stylem na hraně prvoplánovitosti, chvílemi je styl až arogantně suverénní – připomínal mi Viewegha a vyvolával ve mně emoce často větší než příbeh.

Výpočetní centrum UNITA stálo v úbočí jinonické silnice teprve krátkou dobu, ale i na této nikterak historické půdě se už zrodily legendy a tradovaly se tu příhody z ‚dřívávějc‘, kdy tu ‚eště byla sranda‘, a ‚já nevim, ale lidi byli k sobě tak ňák lepčí‘, protože bylo méně spěchu, ‚všude pohoda, ale dělalo se, a víc než dneska‘. V těchto dobách Zlatého věku (...)“ (str. 45)

Až marnotratně hýří výrazovými prostředky, tohle je popis balíku kopírovacího papíru do tiskárny:

Balík, zatavený do průhledné plastikové fólie jako do mázdry, vypadal jako nějaká veliká kukla. Zanedlouho se s ním začnou dít podivuhodné biologické procesy, mázdra pukne a veliký bílý motýl zamává papírovými křídly, vzlétne a už zamíří k nejbližšímu kalamáři, aby do něj ponořil sosák a napil se nektaru. Motýl jménem computericus byrocratei.“ (Str. 79)

Nebo

Eva zabalila tarotové karty do hedvábného šátku, balíček vložila do krabice zrobené z tenkých jasanových prkének a krabici pak uschovala do zásuvky.
Ještě chvíli se dívala na desku psacího stolu.
Byla pustá jako pláň za městečkem, když odjede cirkus. Kde jste žongléři a skákači, šašci a drezéři, polykači mečů a chrliči ohně, o kterou skálu se rozbila ozvěna vašich fanfár a který že vítr odvál pach lví klece a vůni stáje lipicánů, těch nestoudných zvířat s očima mudrce a růžovým chřípím dítěte?
“ (Str. 185)

Ale asi to k romanetu patří. Všechno zmíněné dohromady tvoří dílko, které se vám vryje do paměti a neztrácí kouzlo ani při opakovaném čtení. Vřele doporučuji.

Odkazy:

nakladatelství Mladá fronta, Praha 1989, ISBN 80-204-0045-1, cena 8 Kč (antikvariát)

12345
1535054520000

Informace

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online