Wuwejův zápisník

Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

06.08.2020 23:48, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Švejk 3,4obálka knihy Švejk 1,2Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsem si měl přečíst už dávno, rozhodně předtím, než jsem začal spekulovat o tom, jestli Švejk představuje typického Čecha. Sice jsem se tenkrát trefil (nepředstavuje), ale solidní znalostí to podložené nebylo. Tento literárně znalostní nedostatek jsem tedy napravil, stejně jako několik zavádějících představ, které jsem si o Švejkovi dříve vytvořil, ale rozhodně nemohu říct, že bych knize zcela porozuměl. Je mnohem komplexnější, než se zdá!

Děj se tu nebudu pokoušet převyprávět; jednak je notoricky známý, jednak je precizně popsaný na Wikipedii. Spíše si poznamenám pár postřehů a citátů, než se ke knize v budoucnu vrátím a budu schopen si je nějak utřídit a systematizovat. Mimochodem, pokud je mezi čtenáři nějaký švejkolog – jakou monografii o knize byste mi doporučili? Zajímá mě pohled literární a psychologický, nikoliv historický, geografický nebo vojensko terminologický.

Kritika poměrů

Když se podívám s odstupem, to je asi nejsilnější poselství celého díla. Kritika. Kritika poměrů v míru, špiclování státní policií:

Budovou policejního ředitelství vanul duch cizí autority, která zjišťovala, jak dalece je obyvatelstvo nadšeno pro válku. Kromě několika výjimek, lidí, kteří nezapřeli, že jsou synové národa, který má vykrvácet za zájmy jemu úplně cizí, policejní ředitelství představovalo nejkrásnější skupinu byrokratických dravců, kteří měli smysl jedině pro žalář a šibenici, aby uhájili existenci zakroucených paragrafů.

Přitom nakládali se svými oběťmi s jízlivou vlídností, uvažujíce předem každé slovo.

Zničující mašinérie „práva“:

Zde mizela povětšině všechna logika a vítězil §, škrtil §, blbl §, prskal §, smál se §, vyhrožoval §, zabíjel §, a neodpouštěl. Byli to žongléři zákonů, žreci liter v zákonících, žrouti obžalovaných, tygři rakouské džungle, rozměřující sobě skok na obžalovaného podle čísla paragrafů.

Výjimku činilo několik pánů (stejně jako i na policejním ředitelství), kteří zákon nebrali tak vážně, neboť všude se najde pšenice mezi koukolem.

Vyprávění o garnizónu a trojici brutálních pochopů už ani není vtipná, to je čirý popis a šlo tam o život. Po narukování následuje kompletní reportáž o poměrech a fungování války a úřadů Rakouska-Uherska. Třeba všeobecné rozkrádání:

Kvůli úplnějšímu dojmu vojenských radostí za nedalekým vrchem vystupovaly hory dýmu, jako by tam hořela celá vesnice a byl střed velkých vojenských operací. To tam spalovali cholerové a úplavicové baráky k velké radosti těch pánů, kteří měli co dělat se zařizováním onoho hospitálu pod protektorátem arcikněžny Marie a kteří kradli a nabíjeli si kapsy předkládáním účtů za neexistující cholerové a úplavicové baráky.

Teď si to odnášela jedna skupina baráků za všechny ostatní a ve smradu hořících slamníků vznášela se k obloze celá zlodějna arciknížecího protektorátu.

Absurdita křesťanské církve s jejím pokryteckým žehnáním válce:

Dle ctihodného arcibiskupa měl dobrotivý bůh Rusy, Angličany, Srby, Francouze, Japonce rozsekat na nudle a na paprikaguláš. Dobrotivý bůh měl se koupat v krvi nepřátel a pomordovat to všechno, jako to udělal surovec Herodes s mláďátky.

Důstojný arcibiskup budapeštský použil ve svých modlitbičkách například takových pěkných vět: „Bůh žehnej vašim bodákům, aby hluboko vnikly do břicha vašich nepřátel. Nechť nejvýš spravedlivý Hospodin řídí dělostřelecký oheň nad hlavy nepřátelských štábů. Milosrdný bůh dejž, aby se všichni nepřátelé zalkli ve své vlastní krvi, z ran, které vy jim nanesete!“

Výsměch nesmyslům, na nichž si kdekdo zakládal:

„Nešetři mne,“ vybízel toho pochopa, který mu dával klystýr, „pamatuj na svou přísahu. I kdyby zde ležel tvůj otec nebo vlastní bratr, dej jim klystýr, aniž bys mrkl okem. Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše.“

Ale také a především kritika války jako takové:

Vlak jel pomalu po čerstvě zbudovaných náspech, takže celý batalión mohl důkladně vnímat a ochutnávat válečné radosti a při pohledu na vojenské hřbitovy s bílými kříži, které se bělaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, připravovat se pomalu, ale jistě na pole slávy, která končí zablácenou rakouskou čepicí třepetající se na bílém kříži.

Války, v níž jsou lidé jen jateční zvěř…

„Dokud to nevyhrajem,“ poznamenal Švejk.

„Taková fajfka chce něco vyhrát,“ ozval se z kouta desátník. „Na pozici s vámi, do zákopů, a hnát vás na bodáky o všechno pryč, na dráty, podkopy a minomety. Válet se v týlu, to dovede každej, a žádnýmu se nechce padnout.“

„Já taky myslím, že je to moc hezký, dát se probodnout bajonetem,“ řekl Švejk, „a taky to není špatný, dostat kouli do břicha, a ještě pěknější, když člověka přerazí granát a člověk kouká, že jeho nohy i s břichem jsou nějak vod něho vzdálený, a je mu to tak divný, že z toho umře dřív, než mu to někdo může vysvětlit.“

Mladičký voják vzdychl si upřímně. Litoval sám svůj mladý život, že se narodil v tak hloupém století, aby ho zařezali jako krávu na porážce. Pročpak je tohle všechno?

Fakta

Kniha je nabitá reáliemi (samozřejmě vojenskými). Od vojenských povelů:

„Udělejte laskavě místo,“ křičel Švejk, „von bude mašírovat. Tedy, Baloune, dej si pozor, abych nemusel herštelovat. Nerad zbytečně manšaft trápím. Tedy: Direktion Bahnhof! Koukej, kam ukazuju. Marschieren marsch! Glied – halt! Stůj, ksakru, nebo tě zavřu! Glied – halt! Konečně, že jsi se, pitomče, zastavil. Kurzer Schritt! Nevíš, co je to kurzer Schritt? Já ti to ukážu, až budeš modrej! Voller Schritt! Wechselt Schritt! Ohne Schritt! Bůvole jeden! Když řeknu Ohne Schritt, tak překládáš haksny na místě.“

přes pravidla pro telefonisty:

„Zum Befehl, Herr Oberleutnant!“ Švejk odcházel k svému vagónu, zatímco před ešalonem bataliónu, tam, kde ve vagóně byly zavřeny telefonní přístroje a dráty, odehrávala se tato scéna: Stál tam post, poněvadž všechno z nařízení hejtmana Ságnera muselo být feldmäßig. Posti se tedy rozestavili podle cenností ešalonu po obou stranách a dostali feldruf a losung z kanceláře bataliónu.

Ten den byl feldruf „Kappe“ a losung „Hatvan“.

vojenské hodnosti až po geograficky přesné popisy cest.

Nijak je ovšem nevysvětluje, takže doporučuji Virtuální muzeum Jaroslava Haška & Josefa Švejka, konkrétně stránky k hodnostem, vysvětlující slovník, mapy s cestou část 1 a část 2.

Styl

Zpočátku mě překvapilo, jak rozdílné kapitoly tam byly. Některé vysloveně komické, jiné čistá kritika. A také tematicky různé; erotické pletky s vdanými paničkami, opilecké eskapády, bitkařská epizoda se sapérem Vodičkou, Balounova nenažranost, tupý poručík Dub, … Asi tomu nahrávalo vycházení kapitol v časopise. Je to takový kaleidoskop, alespoň zpočátku. Ke konci jsou kapitoly už hodně učesané a homogenní.

Pokaždé ze zemitého vyprávění vybočují promluvy jednoročního dobrovolníka Marka – ty jsou intelektuální erupce (Haška?).

Když jednoročnímu dobrovolníkovi oznámili, jak to s nimi dopadlo, zvolal: „Tedy marška, přátelé! Je to jako v časopise českých turistů: ‚Dobrý vítr!‘ Přípravné práce na cestu jsou již hotovy, vše slavnou vojenskou správou obstaráno a vykonáno. I vy jste objednáni připojiti se k výletu do Haliče. Nastupte cestu s myslí veselou a lehkým, radostným srdcem. Chovejte neobyčejnou lásku pro ty krajiny, kde budou vám představovat zákopy. Je to tam krásné a nanejvýš zajímavé. Budete se v dálné cizině cítiti jako doma, jako v příbuzném kraji, ba skoro jako v milé domovině. S city povznesenými nastoupíte pouť do krajin, o kterých již starý Humboldt pravil: ‚V celém světě neviděl jsem něco velkolepějšího nad tu blbou Halič.‘ Hojné a vzácné zkušenosti, jichž nabyla naše slavná armáda na ústupu z Haliče při prvé cestě, budou našim novým válečným výpravám jistě vítaným vodítkem při sestavování programu druhé cesty. Jen pořád rovně za nosem do Ruska a z radosti vypalte do vzduchu všechny patrony.“

Ale Švejk mu přesto dokáže zdatně sekundovat.

„Ještě to by scházelo,“ moudře poznamenal desátník, „beztoho už je různejch válečnejch vynálezů. Kupříkladu vezmeme si gázmasky na votravování plynem. Natáhneš si to na hlavu a jseš votrávenej, jak nám vykládali v unteroffiziersschule.“

„Voni vás jen tak strašejí,“ ozval se Švejk, „žádnej voják se nemá ničeho bát. I kdyby v boji padl do latríny, tak se jen voblíže a jde dál do gefechtu, a na votravný plyny je každej zvyklej z kasáren, když je čerstvej komisárek a hrách s kroupama. Ale teď prej vynašli Rusové něco proti šaržím… “

„To budou asi zvláštní elektrické proudy,“ doplnil to jednoroční dobrovolník, „ty se sloučí s hvězdičkami na límci a ty vybuchnou, poněvadž jsou z celuloidu. To zas bude nová pohroma.“

Ačkoliv byl desátník v civilu od volů, přece snad nakonec pochopil, že si z něho dělají legraci, a přešel od nich v čelo patroly.

Svým způsobem obdivuhodné jsou Švejkovy historky – tolik jich vymyslet, to si žádá génia.

A popis blázince je velmi rafinovaný – mezi blázny skutečné jsou zamíchaní předstírači i osoby příčetné (Jeden tam byl kvůli nějakým starým hrncům, kterým říkal popelnice. )

Postavy - typy

Osoby, které se objeví, jsou velmi schematizované, jsou to vlastně především typy s nějakou dominantní vlastností. Dalo by se říct archetypy.

  • hostinský Palivec – sprosťák
  • feldkurát Katz – opilec (a pokrytec)
  • mlynář Baloun – nenažranec
  • sapér Vodička – bitkař
  • kadet Biegler – snaživý a podlézavý blb
  • poručík Dub – omezený

Mají i vyhraněný postoj k válce a státu – například Palivce zajímá jen zákazník, a jeho názory jsou mu ukradené, jen když platí.

A pak postava hlavní…

Švejk

Nejprve pochopitelně historky, které Švejk chrlí na kohokoliv a kdykoliv. Vypadají jako únavná cesta jak okolí vydeptat, ale nijak se nezdá, že by to byl jeho cíl. Spíš je žvanivost jeho podstata; jakmile je v něčí společnosti, začíná vyprávět. Tedy napadá mě ještě jedno vysvětlení, ale o tom později.

Pozorně jsem sledoval, jestli někde unikl jakýkoliv náznak, že Švejk vše jen hraje – ale nevypadá to.

Na úsměvy diváků odpovídal Švejk měkkým úsměvem, teplem a něhou svých dobráckých očí.

Švejk je popsán jako autentický a vše co dělá, dělá přirozeně.

Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše tak jasné.

Protokol se svým přiznáním nadšeně podepíše a pak spokojeně usne.

Švejk lezl vážně do svého vagónu. Měl sám před sebou úctu. To se každý den nestane, aby provedl něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvědít, co to bylo.

Se zářící spokojeností a něhou hledí vstříc na své okolí, které se o něj rozbíjí.

Bystrý pohled auditorův přelétl Švejkovu postavu i obličej a rozbil se o ně. Taková lhostejnost a nevinnost zářila z celé té bytosti stojící před auditorem, že Bernis začal chodit rozči­leně po kanceláři, a kdyby byl neslíbil polnímu kurátovi, že mu pošle Švejka, čertví jak by to se Švejkem bylo dopadlo.

Trochu jako Don Quijote v druhém dílu.

Nápadná necitlivost. K sobě i druhým; k druhým o něco méně, čas od času se objeví náznak soucitu – ale když třeba posluhovačce, která je tak nešťastná, že chce skočit z okna, radí odkud skákat a odkud ne, nabízí se myšlenka, že jsou to projevy poněkud autistické. Totální nedostatek empatie.

„Já jsem nemožný,“ zalkal společník Švejkův, „já mám po postupu.“

„To máte,“ ochotně přisvědčoval Švejk. „Jestli vás, až si trest odsedíte, nepřijmou nazpátek do úřadu, nevím, jestli tak brzo najdete druhý místo, poněvadž každej, i kdybyste chtěl sloužit u pohodnýho, žádá od vás vysvědčení zachovalosti. Ba, taková chvilka rozkoše, kterou jste si popřál, se nevyplácí. A má být vaše paní i s vašemi dětmi od čeho živa po tu dobu, co budete sedět? Nebo bude muset chodit žebrat a učit dítky různým neřestem?“

Nemá ambice. Žádné cíle, touhy, k ničemu nesměřuje. Jen dělá, co se od něj chce, důvěřuje vyšší moci.

Žije přítomností – naprosto si nedělá starosti s tím, co bude, s následky nebo záměry, rozhoduje se dle okamžiku a podle toho, kdo s ním zrovna jedná. To odevzdání osudu je tak úplné, až je to podezřelé – podezřele to připomíná výsledek některých cest k osvícení.

„Co s ním udělám?“ mihlo se hlavou nadporučíkovi, „má, prokristapána, takový pitomý výraz.“

A dobrosrdečné, nevinné oči Švejkovy dál zářily měkkostí a něhou, kombinovanými výrazem naprosté duševní rovnováhy, že všechno je v pořádku a nic se nestalo, a jestli se něco stalo, že je to také v pořádku, že se vůbec něco děje.

Ano, vše je v pořádku a vše se děje z nějaké příčiny, s každým se dá vyjít, běhu událostí nemá smysl vzdorovat, lépe je plout s proudem. Tao. Je Švejk taoista? To je jedna možnost, jak Švejka chápat, jako realizovaného mistra.

Druhá možnost je přízemnější, porucha autistického spektra. Absence empatie by tomu mohla odpovídat, stejně jako nestarání se o budoucnost a poslušnost rozkazů. A mohly by to být i neustálé historky, ty by pak byly jako pokus o komunikaci s lidmi. Každopádně to zase narušují příhody jiné, kdy se Švejk postará o opilce, kdy si popovídá s maďarským vojákem apod.

A konečně možnost třetí, totiž že Švejk je přírodní úkaz. Neco jako zemětřesení. Zhmotněný duch, archetyp, egregor, golem. Tak dlouho byly mysli lidí opracovávány propagandou poslušnosti, upřímnosti, vojáckých ctností, až ho stvořily. Vyloupl se jako nutnost, princip narušitele, se kterým si nikdo neporadí. Rakousko-Uhersko, policie, armáda… Všichni bez šance, proti takovému démonu.

Nadporučík Lukáš neodpověděl. Zmocnila se ho úplná apatie ke všemu. Problesklo mu hlavou, že je nejlepší vykašlat se na všechno. Stejně na Švejka jako na holohlavého generálmajora naproti. Sedět klidně, vystoupit v Budějovicích z vlaku, ohlásit se v kasárnách a jet na frontu s nějakou maršovou rotou. Na frontě se dát případně zabít a zbavit se toho mizerného světa, po kterém se potlouká taková potvora, jako je Švejk.

(K dalším interpretacím včetně trickstera, který si radostně hraje, bere každou možnost a dosyta si ji užívá, čtěte Vojtěcha Frančeho Co je to vlastně ten Švejk?)

Scény a dojmy

Ještě si poznamenám pár citátů – třeba ten o simulantech (protože je to hodně rozšířený mem):

Zejména ne vrchní vojenský lékař Bautze. Byl to muž neúprosný, který ve všem viděl podvodný pokus uniknout vojně, frontě, kulce a šrapnelům.

Známý jest jeho výrok: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.“

Za deset týdnů své činnosti vymýtil z 11 000 civilistů 10 999 simulantů a byl by se dostal na kobylku i tomu jedenáctitisícímu, kdyby nebyla toho šťastného člověka právě v tom okamžiku, když na něho zařval „Kehrt euch!“, ranila mrtvice.

„Odneste toho simulanta!“ řekl Bautze, když zjistil, že je muž mrtev.

O osudu a důvěře v běh světa:

Nadporučík Lukáš se vztyčil na pohovce a sepjal ruce:

„Musím se divit sám sobě, že se s vámi vždycky, Švejku, bavím, znám vás přece, Švejku, takovou dobu – -“

Švejk kýval přitom souhlasně hlavou:

„To je na zvyku, pane obrlajtnant, to leží právě v tom, že už se spolu dávno známe a že jsme spolu už něco toho prodělali. My už jsme toho spolu vytrpěli, a vždycky jsme přišli do toho jako slepej k houslím. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je to vosud. Co císař pán řídí, dobře řídí, von nás dal dohromady, a já si taky nic jinýho nepřeji, než abych vám moh bejt někdy hodně moc užitečným. – Nemáte hlad, pane obrlajtnant?“

Slabomyslnost, zejména k večeru:

„Ten muž je naprostý idiot,“ řekl generál k majorovi. „Převlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam bůhvíkdo zanechal, dát se vřadit do partie ruských zajatců, to může udělat jenom blbec.“

„Poslušně hlásím,“ ozval se Švejk, „že opravdu sám na sobě někdy pozoruju, že sem slabomyslnej, zejména takhle kvečeru…“

„Kuš, vole,“ řekl mu major a obrátil se ke generálovi s otázkou, co tedy se má stát se Švejkem.

„Ať si ho oběsí u jeho brigády,“ rozhodl generál.

Úplně nejvíc mi utkvěla scéna s poručíkem Dubem, lahví koňaku a pumpou s železitou vodou. Sám nevím proč – možná pro Švejkovu bohorovnost, odevzdání se osudu, vtipné a originální vyřešení problému.

Závěr

Kniha je to opravdu mimořádná a rozhodně vzdoruje uchopení. Pro mě je na ní nejzajímavější nedefinovatelnost Švejka jako takového. Ale zajímalo by mě, co spojuje fanoušky všeobecně. Nezná někdo psychologickou studii obdivovatelů knihy?

Odkazy:

nakladatelství Československý spisovatel, Praha 1990, ISBN 80-202-0035-5, cena 120 Kčs (a asi 200 Kč v antikvariátu)

12345
1596750480000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online