Z materialistova krámu se náhle vyřítil agent Raboch. Spatřil svého účetního Růžičku, který se umlouval s holičským pomocníkem. Bývalý nadporučík, zlenivělý vojnou, se po převratu nějaký čas bezcílně klackoval; nechtělo se mu pracovat. Pak si zase vzpomněl na okresní město a nyní lelkoval v Rabochově podniku.

Agent se rozkročil, nafoukl se a křikl: „Růžička!“

„Co je?“ nedbale odpověděl účetní.

„Co tu stojíte a povídáte? Proč nejste v kanceláři?“ Chtěl dodat: – Zač vás platím? ale účetní ho zdrtil chladným důstojnickým pohledem. Důstojnickému pohledu nemohl se postavit bývalý vojenský sluha. Byl by to nerovný zápas. Agent se schoulil a zabreptal: „Já jenom, že moje choť je tam sama.“

a navíc prosvítají nová rizika

Agent zrudl, ale opanoval se a mávl rukou. Nejlépe je mlčet, zejména s Růžičkou si nesmí začínat. V okresním městě se o účetním vypravovalo, že se spolčuje s bolševiky, kteří nikoho neuznávají. S takovými lidmi není si co hrát. Není tomu dávno, agent šel z hospody domů a přepadli ho nějací chlapi a namlátili mu. Pak mu zuli botky a hodili je do kanálu. To všecko se dělo mlčky. Teď jsou takové časy nejisté, člověka zmrzačí, a svědka na to neseženeš. Když si agent stěžoval Růžičkovi, tak účetní si jenom hvízdl a nic neříkal. Kdoví, neměl-li v tom atentátu prsty, opovážlivý byl by dost.

– To je poděkování za to, že jsem mu na vojně věrně posluhoval, pomyslil si teskně. Ale počkej! Kdo tě živí? Kdo tě platí? Ještě jednu takovou drzost, tak tě vyhodím, já s tebou vyrazím dveře.

Musím mu přidat, nebo bude o mně po městě roznášet, že jsem kapitalistický vyděrač, který mu saje mozoly, a že mně za to musí roztrhnout držku. On to třebas udělá a já se nikoho nedovolám. (Str. 19)

Starý obchodník Štědrý je po smrti, ze srbského zajetí se vrátil zubožený Kamil…