Žebrák Chleboun, zvaný Majorek, se vydal na cestu, aby obešel domy dobrodinců. Ve čtvrti Na pískách se nezastavil, neboť v těch křivých chalupách s rozčepýřenými střechami bydlili lidé, ztvrdlí těžkou prací; byli sami lační a nedojedení a jejich srdce bylo pobito plechem; jejich záda byla shrbená od samého ohýbání a v zasmušilých tvářích sídlila zlost z trudného života. Avšak i kdyby se odvážil do vrátek, tehdy by ho do stavení nepustil nedůvěřivý pes, který v starci v zalátaných hadrech větřil zloděje. (Str. 30)

Hodně prostoru je věnováno nejslavnějšímu občanovi, poslanci Fáberovi, z jehož úst stékají slova jako med a který do nebe vynáší toho, s kým zrovna mluví, rolníky, dělníky – ovšem jen pokud je to potenciální volič, samozřejmě.

A poslanec mluví o rodné písni domova, o bublajících potůčcích, o borech, jež šumí po skalinách, o zeleni, která oku lahodí; buclatou ručkou dává takt. Pravil, že vzpomínka na rodnou líchu jej posiluje v boji za nezadatelná práva národa našeho. Měl hebký, mandlový hlas a jeho řeč plynula ze rtů jako sladká šťáva přezrálé ryngle. Byl to hlas, jenž v kruhu přátel a cinkotu pohárů častokráte zapěl mnoga ljeta, mnoga ljeta, mnoga ljeta, živio! Živio!! Živióóó!!! Jeho řeč se vinula v ladných ornamentech a rozjařovala posluchače jako vřelý čaj. Zvučela jako ladička, hladila po tvářích, ale současně přátelsky potřásala pravicí a poklepávala po zádech; a šuměla, šuměla jako sodovka. (Str. 233)

Místní profesor, který připravuje přednášky o které nikdo nestojí, jehož afektovaná žena hraje role z knih a který sám

byl z onoho druhu lidí, jichž přirozené instinkty oslábly dlouhým, úmorným studiem. Nedovedl se dívat na životní jevy přímo, ale řešetem četby. Jeho rozum doutnal pod nánosem papíru. Hledal ustavičně program, životní program, v nějž věřil více než v život sám. Trudil se: Jak žíti, abychom nežili zbytečně? Tápal v bludišti problémů, jimiž se obklopil. (Str. 252)

Zkrátka samé stylové postavičky. A mistrné popisy, ať už míst nebo nebo atmosféry:

Již od časného rána přivážela místní dráha účastníky slavnosti. Někteří přijeli sami, jiní byli obklíčeni rodinou. Ozýval se pokřik. Mnozí si s radostným hlaholem padali do náručí. Brali se za ruce, odstupovali od sebe, aby zkoumali svou tvář ve tváři druhého, mnohému se vkrádal do duše nedůvěřivý smutek. Tohle že jsem já? V paměti se odvraceli od zvarhanělých, zvětralých lící, od toho hrbolatého zrcadla s oprýskaným amalgamem.
– Jsi to ty? – tázali se ostýchavě.
Slyšeli odpověď kalného zrcadla: – Ano, já… – (Str. 254)

Výborně je zachycený líný tok času; pomalost maloměsta, kde se vše opakuje ale nikam nevede.

Octl se v polích a za ním leželo město s veselými prejzovými střechami pod ochranou zámku se čtyřmi mohutnými věžemi; bachraté domy, libující si ve své rozložitosti, jichž ctižádost nestrmí do výše; okresní město, které bys marně hledal nejostřejším drobnohledem na mapě světa, ale marnivé na svou výlučnost, která nikoho nectí a nikoho neuznává kromě sebe. (Str. 99)

Přestože se odehrají některé prohry (když Peciánovi uteče jeho mladá žena) nebo vítězství (když se Kamil vrátí jako bohatý a ženatý mladý muž), na celku se nic nezmění. Zdůrazňují to opakující se výrazy, fráze nebo celé věty, které i v čtenáři vyvolávají pocit neustálého návratu.

Nad událostí se nakrátko zvednou vlny, pak se zase voda zavře a vše plyne dál. Až do chvíle, kdy městskou veselici přeruší a ukončí zpráva o zastřelení následníka trůnu. Tím končí i kniha – která je ovšem jen první díl plánované pentalogie.

Odkazy: