„Vidíš, oni můžou mít maso, a já ne.“

„To je něco jiného. Na vojně…“

„Na vojně…,“ skřípěl nevraživě obchodník, „už mně leze z krku ta vaše vojna. Mám vás plné břicho…“

„Válka…,“ bručel, „pořád jenom válka… Když to začalo, tak jsem si schovával noviny. Říkalo se, že je to velká doba, tak aby děti měly na tu velkou dobu památku. Teď už noviny neschovávám. Co je mně do války? Balíme do novin zboží.“

Zlostně se zasmál: „Velká doba… Na frontě u Brzezan dobylo naše vojsko s bezpříkladným elánem vpředu posunuté pozice nepřítelovy v hloubce dvou kilometrů… Mám velkou radost. Z toho má být jeden živ.“ (Str. 20)

Je to tak. Život se pokazil, zvetšel; byl čas umírat. (Str. 24) Ani Fábera už není co býval:

Starosta města knihkupec Oktávec a lékárník navštívili poslance dr. Aloise Fáberu se žádostí, aby zavítal do okresního města a výmluvným slovem pozdvihl mysl obyvatelstva. Poslanec Národní strany svobodomyslné si počínal podivně. Několikráte se dal zapřít, vymlouvaje se tu na množství naléhavé práce, ondy na podryté zdraví. Když pak se k němu přece vedrali, tu nalezli unaveného člověka se zvadlým obličejem a mdlým pohledem. Kaštanová bradka mu prokvetla a jeho kučery měly barvu pepře, smíchaného se solí. Do šťavnatého barytonu se vplížila chraplavost. Spatřiv svoje rodáky, chechtal se společensky, ale jaksi roztržitě. Pravil, že duchem stále zalétá v ona krásná místa, v město svého mládí, kde žil, rostl a zápasil; leč porušené zdraví mu nedovoluje, aby své drahé krajany osobně navštívil a stiskl jim pravici. Lékaři ho varují před rozčilením; klesá pod břemenem starostí. (Str. 99)

A co teprve vojáci; agent Raboch si o dovolené postavil kryt a zákop na zahradě, aby všem ukázal jak se žije v poli a jako „válečník“ tam i přespává. Jaroslav nemůže doma na měkkém spát a nakonec si ustele na podlaze… Jeho vývoj je nejzajímavější; dříve, přestože studoval, nevěděl ani čím je, ani co chce, ve válce ale našel překvapivě sám sebe i společenství, odmítá dezertovat a na frontu se vrátí.

„Tak přece jenom jedeš?“ vyčítavě se ozval Viktor. „Říkal jsem ti: nejeď, nemá to žádnou cenu.“

Desátník neodpověděl, ale v jeho nitru mluvil hluchý hlas:

– A co bych nejel? Tam u nás je odmlouvavý stařec Andrlík, svobodník Semecký a Náhlovský, četař. Vždyť ani nevím, co se tam děje, co ti hoši dělají. Jestli jsou ještě všichni pohromadě. A co tady…? Tady nic není. Nemám, co bych zde pohledával… – (Str. 130)

Cestou v horách si uvědomuje opravdovost okolí; pod tlakem smrti a vyčerpání jeho duše zpívá

Ten s modrým vyložením tahá desátníka za rukáv, prstem obkresluje hory a hučí do něho: „Vojna, kamaráde, vojna je tady prevít náramnej, execírka pro vraha. Kuchyň ti kolikrát nepřijde dva tři dny, není čím si tělo zahřát, darebnej fasunk, zastání žádný. Na Rusku to bylo lepší, taky žádnej med, toť se ví, ale aspoň nejseš tak zrasovanej.“ Desátníkova duše však odpovídá: – Krásně je tady, nevýslovně líbezně, tomu ty nerozumíš, vojáku s modrými výložkami. Míval jsem velké potěšení, když na mne připadla noční služba. Sedával jsem na kamenné zídce, kterou je ohraničena vinice, a naslouchal jsem tichu, které ševelilo mnohými hlasy. Noc bývala modrá, průhledná, sytě vanul teplý vítr. Spát se nechtělo. Na hlubokém nebi planuly třaslavé hvězdy, hvězdy okaté, ohromné. A v bílém světle se třpytily zkroucené úponky révy, stříbrné prstýnky, co se prodávají na pouti. Náruživě zpívaly cikády, starče s modrými výložkami, a já byl sám v celém vesmíru, desátník ode dne Jaroslav Štědrý, poslušně se hlásím v modrém vesmíru bez hranic. – (Str. 143)

Jenže smrt je všudypřítomná a nevyhnutelná

Stoupalo slunce skvoucí drahou, nad zubatými štíty se tetelil rozpálený vzduch, milostně zářila modrá obloha. Ani vánek se nehýbal. Skály svítily jako vybělené kosti. A mezi balvany se procházela smrt, oděná v ohnivé a železné roucho, chodila těžkým krokem, obklopena oblakem dýmu, natrpklým zápachem po spáleném střelném prachu, i ohlašovala se ječením, vytím a řinčením. Na koho prstem ukázala, ten musil s ní, ať chtěl, nebo nechtěl. Zjevovala se smrt v ohnivém keři a mluvila k vojákům hlasem burácejícím. (Str. 216)

Nakonec to skončí tak, jak musí… a je to konec důstojný; tragické završení toho, k čemu zápletka směřovala.

(Ale zamýšlená byla pentalogie a snad ji Karel Poláček i dopsal – zachoval se ale jen fragment.)

Odkazy: