Následují Nová média, tedy mimo jiné IPTV, hybridní televize, streaming, otevřená žurnalistika i žurnalistika automatická, robotická, ale také newslettery a podcasty. A pochopitelně Sociální média. Sociální sítě, jejich algoritmy, které preferují polarizující a emotivní obsah, neprůhlednost, čerpání výhod a vyhýbání se zodpovědnosti, problémy se servírováním nevhodného obsahu, …

Téměř všechna tato odhalení popisovala podobný příběh: zaměstnanci Facebooku zkoumali problémy, které může sociální síť způsobovat, a přinášeli návrhy řešení. Problémem bylo, že management Facebooku tato řešení brzdil, pokud mohla ohrozit výdělky, aktivitu uživatelů, růst firmy nebo její image.

Všechny tyto problémy nevznikly omylem, ale protože Facebook funguje přesně tak, jak by měl fungovat, vysvětluje Siva Vaidhyanathan ve své knize Antisocial Media. (Str. 53)

Pokračují Dezinformace. Co to je, kde se berou a jak fungují, atd. Hezké shrnutí toho, proč jim lidé věří:

Lidé mají tendenci věřit konspiracím, pokud pociťují nedostatek kontroly nad svým životem. To se děje ve větší míře právě v mimořádných situacích, jakými je například pandemie. Lidem může tehdy konspirační příběh poskytnout určitou strukturu a schéma, jak se se složitostí světa vypořádat. Pokud věříte, že je za aktuálními událostmi nějaký plán a někdo mocný je za toto všechno zodpovědný, dává vám to iluzi kontroly, možná úlevu a hlavně dobrý pocit, že jste to odhalili a nenechali jste se zmanipulovat. Někteří lidé mají tendenci věřit, že za velkými událostmi jsou i velké příčiny, ačkoli to tak vůbec nemusí být. Tento jev se v angličtině nazývá proportionality bias, tedy předpojatost proporcionality. Dezinformacím také častěji věří lidé, kteří nedůvěřují systému, institucím, politikům či médiím. (Str. 65)

A také připomenutí skutečného cíle zaplavování veřejného prostoru nesmysly a různými variantami – vzbudit nedůvěru a relativizování.

Odborníci varují také před deepfake. Jde o techniku využívající umělou inteligenci, která dokáže vytvářet falešná videa. Ukazovat mohou například známé osobnosti nebo politiky při něčem, co ve skutečnosti nikdy neudělali. Nebo obsahují něco, co nikdy neřekli. Hrůzostrašné důsledky těchto možností si umí představit asi každý. Velké technologické společnosti už vyvíjejí systémy, které mají pomoct odhalovat falzifikáty, ale deepfake může i tak narušit důvěru lidí v audiovizuální obsah. A to je vlastně to, co konspirátorům vyhovuje – nepotřebují, aby lidé uvěřili nějakému konkrétnímu nesmyslu, stačí vzbudit nejistotu, že se nedá věřit nikomu a ničemu. (Str. 68)

Jakmile začneme bojovat s dezinformacemi, narazíme na otázku Svobody médií. Funkce novinářů a jejich ohrožování, míra svobody. Závěr pak přináší ještě další témata – placení za obsah, rozmanitost, čištění informačního „odpadu“, soukromí a jeho ohrožení, regulace. A samozřejmě to nejdůležitější, co nás vrací na začátek: žurnalistika, žurnalisté a jejich nezbytnost.