Clintonová se nyní poprvé dopustí katastrofální chyby, kterou v průběhu této debaty ještě třikrát zopakuje: zatímco Trump zůstává stát, přichází okolo něj co nejblíže k člověku v publiku, který položil danou otázku. Pro tohoto člověka je to samozřejmě pěkné vyjádření pozornosti. Bohužel to ale zároveň znamená, že má v ten moment Trumpa zhruba dva metry za zády a že tedy vůbec nevidí co dělá. A co tam dělá? Velké grimasy. Move talk na špičkové úrovni!

Do této pasti se Clintonová chytí několikrát: když věcně a kompetentně argumentuje a zároveň se přesouvá vstříc k tazateli, přešlapuje Trump líně v pozadí a vystřihne pěkné představení svých grimas. Tím ovšem v celém sále dominuje, pohybuje se „pomalu jako nějaké velké zvíře” (Joachim Bauer) a přesně pomocí tohoto chování vyvolává dojem, že mu celý rajon patří. Copak nemá Clintonová ve svém týmu nikoho, který by s ní takové teritoriální hry předem natrénoval? (Str. 44)

V ukázce zazněl další pojem – move talk. To je hierarchická a teritoriální hra, od high talk (věcné argumentace) se přejde k move talku, pohybovému ovládnutí prostoru, a basic talku, tedy zcela jednoduchým, až primitivním větám.

Možnosti řešení se vlastně neustále točí jednak okolo dvojice os hierarchie a teritoria, jednak okolo mechanismů eskalace konfliktu. To už zpravidla stačí, abychom chování ignorantů pochopili. Není to nijak komplikované — ale pro člověka, který s něčím takovým dosud nebyl konfrontován, je to velmi, velmi nezvyklé. Je to přesně tenhle nepřekonatelný pocit cizorodosti, na kterém Clintonová ve svých třech debatách ztroskotala.

Vzpomeňme si ještě jednou na tři stupně eskalace konfliktů ve vertikálním systému komunikace. Na prvním stupni se nachází nejméně účinný high talk – tedy propracovaný, argumentační, na faktech postavený verbální hovor. Podstatně účinnější je v rozpoutaném konfliktu basic talk: je sice nadále verbální, ale už rozhodně ne intelektuální — řeč je jednoduchá, stručná, opakující se. A nejsilnější je move talk: jsou to cílené fyzické pohyby jednotlivými končetinami nebo celým tělem v prostoru. (Str. 64)

A samozřejmě od znalosti mechanismů se odvíjí obrana. Ta se musí vést na stejné úrovni, přestože to může být těžké a nepochopitelné.

Clintonová o taktikách ignorantů věděla. Sama mohla toto umění soupeři naservírovat. Ale ne – v jejích společenských vrstvách, v jejím okolí, tam se to přece nedělá. Kvůli něčemu takovému nestudovala přece na Yaleově univerzitě! Raději zůstat tam, kde jsem, a hromadit hezky fakta a vědomosti. A tak Clintonová vystupuje nakonec jako intelektuální veverka, která pilně sbírá oříšky své argumentace a vrací se do lesa pyšná na svoje zásoby. Tam ale narazí na někoho, komu jsou nějaké zásoby úplně ukradené. (Str. 55)

Pokud protivník začne hrát teritoriální hry, okamžitě přejít na stejnou úroveň komunikace, tedy move a basic talk.

Velmi často to jsou nikoli verbální prostředky, nýbrž různé drobné pohyby. Vytasí se útočník v Trumpově stylu během prezentace se zraňující poznámkou? Suverénní reakce je: 1) v žádném případě poznámku nepřehlížet, 2) pomalu(!) udělat pár kroků směrem k útočníkovi, 3) fixovat jej neutrálním pohledem, a nakonec 4) vyslovit jednoduchý basic talk. Třeba jednoduchý výrok jako: „Tohle není ve vaší kompetenci. Budu teď pokračovat," nebo něco podobně duchaplného. 

Mozek trénovaný desítky roků jen na obsahově orientovanou argumentaci si účinnost něčeho tak zjevně primitivního a fyzicky tělesného nedokáže představit. Udělat to ale musíme. Takové alternativní postupy jednání si musíme s naším Reinesem, externím koučem, nebo kamarádem nacvičit také konkrétně, i když se nám třeba zdají naprosto cizí, nebo dokonce trapné. Zejména právě proto! Pokud má celá hra s ignoranty vůbec fungovat, nelze jinak. (Str. 57)

Kniha je plná příkladů a dalších technik (třeba znejisťovacích výroků, „formulek“) i podrobných rad, jak se zachovat. Na to, jak je tenká, je obsahově vydatná a velmi, velmi užitečná. Rozhodně doporučuji; nikdy nevíte, kde takového ignoranta potkáte, a je třeba být připraveni.

Odkazy: