Věděl jsem, že u dezinformací nebo falešných zpráv nejde primárně o to, o nich někoho přesvědčit – ale bral jsem to dlouhou dobu jako vzdálený fakt bez nějaké velké váhy a dopadu. Dokud nepřišlo názorné procitnutí, kdy jsem bezprostředně – až v šoku – pochopil.
Cílem zaplevelení informačního prostoru prostoru je dosáhnout u příjemce
V obou případech je příjemce vyřazen z rizika, že by měl jasný názor a potažmo i tomu odpovídající činy…
(„Aha moment“ přišel ve chvíli, kdy mi v mailu přistal článek ruské propagandy k Ukrajině s tím, že je zajímavý pohled. Schopnost odesílatele relativizovat i v tak jasné věci, to pro mě byl ten otřes.)
Druhá věc, kterou si dnes a denně uvědomuji (a občas musím připomínat). Totiž že na sociálních sítích všechny příspěvky vypadají stejně důležitě a stejně relevantně a člověk tíhne k tomu je tak brát a přijímat.
Jenže ony nejsou!
Když na to zapomenu, budu si do hlavy jako rovnocenné ukládat zprávu české televize, retweetnuté přání nějakého studenta, analýzu bývalého vojenského experta, sebejistý výkřik naprostého anonyma, důvody proč zvítězí a důvody proč nezvítězí, politologův názor, názor zdravotní sestry, poznámku komentátora z novin…
A to jsem si prosím stream namixoval z převážně věrohodných zdrojů a sám, a mám ho chronologický, bez algoritmů upřednostňujících výši impaktu a intenzitu emocí (na twitteru to pořád ještě jde). Přesto je to zkreslující a u každého tweetu je třeba podívat se a uvědomit si, co je jeho autor zač a jak moc tomu tedy mám věřit nebo nevěřit.
Na závěr ještě tradiční upozornění – pozor na to, čemu věnujete pozornost.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.