Generál Řehka je od července 2022 náčelník Generálního štábu Armády ČR. Předtím dva roky vedl Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, o historii předchozích více než pětadvaceti let v armádě se dočtete ve Wikipedii. V každém případě je nanejvýš kompetentní a jeho publikace to jen potvrzuje.

Výklad je postavený koncepčně, začíná diskuzí nad povahou války (Co je to válka?; Nástroje pro válku; Úrovně války; Kdy se válčí?; Je válka reálná?) a jejím historickým vývojem až po současnost (Odkazy z historie; Válka ve třech vlnách; Čtyři generace válčení; Informační revoluce ve vojenství; Velení v informační době; Války sítí). Podkapitola „Války sítí“ mluví o změnách, které přinesla informační revoluce:

Američtí akademici John Arquilla a David Ronfeldt ve svých pracích v 90. letech 20. století rozvinuli teorii o sítích a jejich vlivu na vedení války. Jejich práce byly součástí projektů obranného výzkumu sponzorovaných ministerstvem obrany USA u prestižního amerického výzkumného institutu RAND Corporation. Arquilla s Ronfeldtem tvrdí, že informační revoluce mění povahu konfliktu napříč celým jeho spektrem, a zdůrazňují dvě hlavní změny.

První změnou je, že nabývají na významu a síle organizační formy na bázi sítě, které získávají převahu nad hierarchickými formami organizace. Vzestup sítí způsobuje přesun moci směrem k nestátním aktérům. Ti jsou totiž schopni se organizovat v široce distribuovaných sítích lépe než tradičně hierarchičtí státní aktéři. Zejména jsou schopni se organizovat v takzvaných „all-channel” sítích, kde je každý uzlový bod propojený se všemi ostatními. Moderní ozbrojené konflikty mohou být vedeny lépe sítěmi než hierarchií. Ten, kdo si osvojí organizační formu sítě, získává výhodu.

Druhou změnou je, že současně s prohlubující se informační revolucí vedení a výsledek ozbrojeného konfliktu stále více závisejí na informacích a komunikaci. Více než kdy předtím se konflikty odvíjejí od znalosti a použití takzvané „měkké síly". Protivníci kladou větší důraz na informační operace, ovlivňování vnímání a práci s médii s cílem spíše si získávat nebo dezorientovat než vynucovat. Psychologické rozvracení může být stejně důležité jako fyzické ničení. (Str. 44)

S informacemi ale pracuje také armáda pro zajištění svých cílů, tomu pak říkáme informační operace (Historický kontext; Co jsou informační operace?; Zaměření informačních operací; Realita; Možné řešení – Obsah a cíle, Psychologické operace, Přítomnost, postoj a profil, Operační bezpečnost, Informační bezpečnost, Klamání, Elektronický boj, Fyzické ničení, Zapojení klíčových lídrů, Operace v počítačové síti, Civilně-vojenská spolupráce, Vojenské veřejné záležitosti). V podkapitole "Klamání" mě zaujal popis operace Mincemeat, fascinující akce.

Další posun už je jen válka v kybernetickém prostoru (Realita, Možné řešení).

Poslední kapitola je věnovaná východní hrozbě (Je Rusko hrozba?; Válčení nové generace; Informační válka v ruském pojetí; Vývoj a reforma ruské informační války – Kořeny, Počátek reformy, Čečensko, Estonsko, Gruzie, Ukrajina) a jejímu informačnímu působení. Tady, od stránky 178 dál je kniha až věštecká, ať charakteristikou Ruska:

NATO, a zejména jeho rozšiřování na východ, trvale vnímá jako přímou hrozbu svým zájmům. Rusko se dnes vidí na křižovatce a svůj velmocenský status vnímá jako otázku suverenity a národního přežití. I prezident Putin ve svých vystoupeních několikrát zdůraznil, že si Rusko musí zachovat svoji suverenitu. To nám může znít zvláštně, protože západní demokracie nikdy suverenitu Ruska nezpochybňovaly. Pro Rusy však „suverenita” znamená, že je Rusko považováno za velmoc a může tak jednat. Z ruského pohledu musí pro garantování ruské „suverenity“ dojít k posunu v mezinárodní rovnováze sil. Rusko bezesporu o eskalaci a vojenskou konfrontaci se západem (zatím) neusiluje. Volí proto jiné nástroje k prosazování svých zájmů. Nástroje ovlivňování prostřednictvím informačního působení mezi nimi hrají významnou roli. Rusko je však k udržení své pozice globální velmoci připraveno použít všechny nástroje své moci, od těch „měkčích“ až po ty silové, jako je například ekonomický nátlak nebo vojenská intervence. O konkrétní strategii a použití jednotlivých nástrojů bude vždy rozhodovat aktuální situace i odolnost a vojenské schopnosti možného protivníka. (Str. 178)

Tak rizikem z jeho strany.

Použití vojenské síly k prosazení svých národních zájmů a vlastní „suverenity" vůči našim spojencům nebo přímo vůči České republice v budoucnu nelze vyloučit. Vyloučit nelze ani neplánovanou eskalaci napětí při současném značně agresivním působení Ruské federace jinými nástroji vůči některým našim spojencům. Jsme součástí aliance, kterou Rusko považuje za svoji přímou hrozbu, nacházíme se v geografickém prostoru, kde se Rusko snaží prosazovat svůj vliv, a uznáváme jiné hodnoty a pojetí demokratického státu a společnosti. Také naše vlastní pojetí suverenity je značně odlišné od toho ruského. Z hlediska hodnocení rizik v současnosti nelze eskalaci a následný vojenský střet mezi aliancí a Ruskem považovat za vysoce pravděpodobný. Vyloučit ho však nelze a jsou představitelné situace, za kterých by k němu dojít mohlo. Oproti tomu možné dopady takové situace, pokud by k ní došlo, na naši bezpečnost by byly značné. Zkombinujeme-li tyto dvě roviny (pravděpodobnost a dopad), riziko vojenské konfrontace s Ruskou federací není zanedbatelné a současné Rusko lze považovat za legitimní hrozbu pro naši bezpečnost. (Str. 178)

Historie to bohužel potvrdila… Kniha je tedy výborná.

(Kritikové píší, že některé kapitoly jsou prakticky převyprávěné z jiných zdrojů, ale to mě jako laika netrápí – potřebuju právě takovýto přehled a shrnutí.)

Odkazy:

• Informační válka v ČBDB
• Informační válka v Databázi knih

ŘEHKA, Karel. Informační válka. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2770-2.