Tradiční masová média hlavního proudu tak mají dosud stále poměrně významný vliv na formování společenského povědomí a mínění. Jinak řečeno, na to, co si lidé mají myslet, případně co si myslí o skutečnostech, které nedokáží samostatně kriticky posoudit. Nastolováním témat a mediální prezentací reality přisuzují média hlavního proudu zprostředkovaným událostem společenský význam, a to bez ohledu na jejich význam skutečný. (Str. 103)

přes ovlivnění veřejného mínění (či snad jeho vytvoření vhodnými otázkami a následnou interpretací)

Je patrné, že veřejné mínění se místo původního ideálu a cíle nástroje prosazování vlivu veřejnosti na vládní politiku – může stát součástí sofistikované mocenské hry elit. Výzkumy veřejného mínění totiž nutně neslouží jen k zjišťování stavu veřejného mínění, ale často přímo k jeho ovlivňování a vytváření, a to nastolováním témat a vytvářením zdánlivě dominantních postojů k důležitým společenským otázkám.

Výzkumy veřejného mínění prováděné profesionálními institucemi se na první pohled zdají být kvalifikovaným hodnocením názorů veřejnosti. Ve skutečnosti zadavatelé výzkumů (média, komerční nebo politické organizace) sami určují témata a zaměření výzkumů. Zadavatelé (např. politické strany) nejsou vždy vedeni zájmem poznat skutečný stav veřejného mínění a nálad ve společnosti, ale spíše potřebují prostřednictvím výsledků průzkumů prokázat potřebný vývoj nebo stav nálad ve společnosti. Agentury se z komerčních důvodů snaží klientům vyhovět, proto výsledky průzkumů a jejich následná interpretace mohou být ve výsledku velmi zavádějící a v rozporu se společenskou realitou. (Str. 99)

až po vytváření umělých zpráv; zcela podstrčených

Poměrně známým a zdokumentovaným příkladem manipulace veřejného nění skrze nastrčenou, uměle vytvořenou organizaci je činnost sdružení Občané za svobodný Kuvajt (Citizens for a Free Kuwait, CFK). Sdružení účelově založené agenturou Hill & Knowlton (H&K) a financované kuvajtskou exilovou vládou vzniklo krátce po okupaci Kuvajtu iráckými vojsky v srpnu 1990. Globální PR agentura Hill & Knowlton připravila v rámci vlastní PR a komunikační kampaně smyšlené příběhy a výpovědi „očitých svědků“ irácké invaze. Ti velmi sugestivně a přesvědčivě popisovali krutosti páchané iráckými vojáky na území okupovaného Kuvajtu. Rádoby autentické výpovědi agenturou vybraných a instruovaných svědků měly ovlivněním mínění zejména americké, sekundárně i světové veřejnosti získat veřejnou a politickou podporu pro připravovanou odvetnou vojenskou akci Washingtonu, operaci pod kódovým označením Pouštní bouře (Desert Storm — první válku v Perském zálivu). (Str. 84)

nebo zorganizovaných za účelem informování o nich samých, tzv. pseudoudálostech:

Mediální redakce tak zprostředkují publiku a konkrétním cílovým skupinám žádoucí poselství z dílny specialistů PR. Ti současně uspokojí poptávku redakcí masových médií po informačním (mediálním) obsahu. Jedná se tedy o oboustranné prospěšnou spolupráci. V tomto případě hovoříme nejčastěji o tvorbě tzv. pseudoudálostí. Jde o sofistikovanou formu propagace, kterou média akceptují a prezentují jako informaci zprávu — událost. O autentické události informují média, protože nastala (například živelná katastrofa a odstraňování jejích následků). Pseudoudálost nastane proto, aby o ní média informovala! Velké množství každodenního, zejména zpravodajského obsahu médií je tak velmi často sledem pseudoudálostí, které média vědomě a mnohdy už i nevědomě akceptují, prezentují a zařazují do svého zpravodajství. Často tak činí proto, že se redakcím autentických událostí nedostává a editoři nutně potřebují naplnit stránky novin nebo vysílací čas. (Str. 138)

Více napoví přehled hlavních kapitol z obsahu:

• Místo úvodu – kauza Radar – ohlédnutí
• Argumentační manipulace a propagační rétorika
• Propaganda: užitečná, odporná, stále přítomná
• Moderní společnosti, propaganda a „vztahy s veřejností“
• „Umění je propaganda“ – Georg Orwell
• „Umění řídit je umění komunikovat.“ – Elita, komunikace a kontrola
• Informační manipulace a regulace
• Informační monopol
• Mediální realita – obsah a výroba
• Labutí píseň hlavního proudu
• „Konspirační teorie“ a vztahy s veřejností
• „Politický extremismus“ a elita
• Manipulace a propaganda v čase války
• Místo závěru – média, autorita a důvěra

Kniha vypadá tak seriózně, ale nápadné je, že ve všech „sporných“ příkladech je na straně ruského narativu. Autor sice už v úvodu konstatuje, že kritizuje anglosaskou informační dominanci a metody informační války,

Tato publikace výrazněji reflektuje zejména anglosaskou informační dominanci a mobilizaci zdrojů PR, která je namířena vůči těm, kdo uplatňují jiné pojetí národní a mezinárodní politiky než dosavadní globální hegemon. Důvodem zvýšené pozornosti je právě ona dominance patrná nejenom v euroatlantickém prostoru. Problematiku praxe ovlivňování mínění – mediální manipulaci a propagandu přibližuje kniha prostřednictvím výrazně kritické perspektivy. Činí tak na pozadí teorie elit a informační války. Tzv. „informační válka“ je v této knize pojímána jako soupeření na poli informační regulace a manipulace. Bojištěm je veřejný prostor, zbraní pak informace, jejich výroba a výklad. Teorie elity přibližuje význam „řízené komunikace s veřejností“ jako integrální součást ideologie, tedy jako způsob výkladu světa včetně jeho nerovností, a to z pohledu toho, kdo jej vykládá, a v jeho zájmu. (Str. 12)

ale teprve během čtení si to pořádně uvědomíte. A za současné geopolitické situace pak vidíte, jak kritizuje něco, co je nejlepší z dostupných. Podívejte se například na jeho přehled alternativ:

Celosvětové televizní zpravodajství pokrývá jen několik televizních stanic, přičemž většinou reprezentují anglosaský svět. Jedná se o CNN, BBC World Service, CNBC a partnery společnosti News Corporation miliardáře Ruperta Murdocha. Do Murdochova mediálního impéria patří jen v USA např.: televize Fox News, deníky The New York Post a The Wall Street Journal. V posledních letech lze nicméně pozorovat úspěšnou snahu dalších globálních hráčů konkurovat anglosaskému zpravodajskému mainstreamu. Příkladem je ruská, státem financovaná satelitní televize RT (dříve Russia Today), která od roku 2005 kontinuálně vysílá kromě angličtiny i ve španělštině, arabštině a dalších jazycích. RT jednoznačně ve stylu západního zpravodajského standardu tlumočí zahraničnímu publiku také stanoviska Kremlu k mezinárodním tématům. Další alternativu představují například čínská CCTV, iberoamerická TELESUR nebo íránská PressTV. (Str. 121)

Jestli jediná alternativa k mainstreamu, kterou dokáže uvést, jsou hlásné trouby totalitních režimů, je to dost smutné. Naopak poněkud úsměvné je sledovat jeho kritiku interpretace událostí jako anexe Krymu nebo sestřelení osobního letadla nad Ukrajinou – a vidět, že tehdejší interpretace byla správná.

Otázkou opakovanou a stále přítomnou tak zůstává: Kdo jsou ti, kteří se s větším či menším úspěchem snaží rozhodovat o tom, co si máme myslet, koho máme zbožňovat nebo nenávidět? Jak to dělají, že i jinak docela rozumní lidé často a najednou zcela iracionálně a pudově souhlasí s politikou, která jde plně proti jejich občanským, politickým i ekonomickým zájmům? (Str. 21)

Přestože kniha výborně popisuje veškeré mechanismy, pro její podprahovou náchylnost k „alternativám“ i podezření nad ovládání elitami bych ji spíše nedoporučil. A nebo pokud, tak jako ukázku, jak je těžké při zkoumání propagandy zůstat neutrální.

(Mám rozečtenou také Sociologii žurnalistiky od Briana McNaira, která zpracovává podobná témata, ale formou mnohem uměřenější.)

Odkazy: