Axel Lindén: Ovčí deník (Wuwejův zápisník)

obálka Ovčí deník Nevím úplně, jak se ke knize postavit. Čekal jsem něco jako popis útěku na ovčí farmu, zvykání si, život.

1. srpna

Ovce je potřeba zkontrolovat aspoň jednou denně. V létě se o sebe postarají samy, takže stačí zkontrolovat, jestli jsou naživu a jestli mají vodu. Na statku se nás o ovce stará víc. Povinnosti jsme si dělili různě – lidi přicházejí a odcházejí, ale ovce zůstávají. Jeden takový systém spočíval v tom, že jsme si zapisovali, kolik času jsme nad čím strávili. Kontrola ovcí na pastvě: 10 minut. Zpětně se to zdá úplně nesmyslné. A taky se tím trochu ztratilo to kouzlo. Na chovu ovcí je skvělé, že člověk občas ani nemá dojem, že pracuje nebo že má nějakou zvláštní zodpovědnost. Nejlíp to asi vystihuje pocit, že nemám já ovce, ale že ovce mají mě.

Ale ty deníkové záznamy jsou mnohem kratší, epizodické a náladové. Takové momentky…

2. října

Dokončil jsem plot u ovčína s vítězoslavným pokřikem. Byl to super pocit. Doufám, že mě neslyšel žádný opravdový sedlák. Doufám, že mě neslyšel vůbec nikdo. I když – doufám, že ovce mě slyšely. Ať mají o čem přemýšlet. Daří se jim dobře, o to nic, ale musí to být trochu nuda, jenom se tak poflakovat. Když si představím, že by se člověk nemusel starat o nic než o své základní potřeby… Mám hlad? Žízeň? Je mi zima? To by se z toho jeden zbláznil. Anebo by došel dokonalého klidu.

Tím nechci říct, že jsou špatné, z kontaktu s živoucím stádem vyrůstá přirozená filozofie spjatá s realitou a každá myšlenka má své opodstatnění.

14. června

Setkávám se s víc lidmi, než bych chtěl a potřeboval, občas je to tu skoro hektické. Proto jsou chvilky s ovcemi, obzvlášť když jsem s nimi sám, úplnou oázou klidu, usebrání a důstojnosti. I když kolem nich musím pobíhat a dostat je zpátky přes plot nebo povalit velkého berana, abych ho mohl ostříhat, všechno je prodchnuto posvátným klidem. Myslím, že je to proto, že jsem v bezprostředním spojení s něčím, co je sice živé, ale ve svém jednání takřka neochvějné. Ovčí chování a zvyky – předávané napříč bezpočtem generací – rostoucí tráva, déšť, sucho, chlad, teplo, jídlo, hnůj – to všechno žije svým vlastním životem bez ohledu na to, co si o tom myslím. I když je ovčák sám, všechno kolem něj mu dělá společnost.

Jen mi chybí kontext. A větší sevřenost, jsou to skutečně deníkové záznamy, delší i zcela kratičké, filozofii si z nich musíte posbírat a poskládat. Jak autorovo vystěhování se na venkov probíhalo, kde žije a jak to tam vypadá, by mě zajímalo víc.

Odkazy:

LINDÉN, Axel. Ovčí deník. Praha: Volvox Globator, 2020. ISBN 978-80-7511-590-4.

Axel Lindén: Ovčí deník

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv