Václav Erben: Podivuhodný oddechový čas Richarda Bartoně (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Václav Erben: Podivuhodný oddechový čas Richarda Bartoně Podivný název, nevábná obálka a ležák, který se proležel až do Levných knih - a uvnitř překvapivě dobré čtení.

Generální ředitel nejspíš stavebního podniku, který má jen drobné neurotické potíže nestojící ani za řeč, jsa vystrašen vlastní autonehodou dá na naléhání manželky a zejména celoživotního přítele psychiatra a svolí ke zdravotní dovolené. Na několik týdnů se přestěhuje na hausbót ve skryté zátoce přehrady. Pochopitelně toho ihned lituje, výstavba Tachlovické elektrárny je ohrožená, náměstek ministra sleduje vlastní plány a všechno se hroutí. Jenže couvnout už nejde a tak nezbývá než zvolit nouzové řešení. Dopoledne vyráží do hospody k telefonu, odkud několik hodin řídí podnik telefonicky, večer za ním přijíždí - soukromými auty a po pracovní době, pochopitelně, jsou to přece návštěvy nemocného - jeho tým na strategické porady. A mezitím se Richard „sráží“ s nejrůznějšími lidmi.

Do zátoky chodí rybařit stařičký inženýr, který přehradu projektoval, čas od času přeplave s berlou kolem krku inženýrova kamarádka, jednou přijde prostoduchý tremp pan Blažej, na lodičce plují kolem dvě dívky - právě dostudované lékařky před promocí. Všechny tyto postavy jsou velmi barvité a dobře zachycené, životné, z knihy přímo vystupují.

„Zděsila se. 'Mohlo to být velice nebezpečné.'
'Mohlo,' souhlasit Tomáš Holeček. 'Jenže, milostivá paní, bez nebezpečí, bez jistých rizik, nelze ani chytat ryby, jak na příkladu vašeho manžela lze bezpečně demonstrovat. bez rizik proste člověk hnije, milostivá paní. Anebo zeslizovatí, aby líp všude prolnul a proklouzl a netřel se. Lehce se vsunul. Aspoň si to myslím, milostivá paní. Jsem senilní stařík, co pamatuje mravnost a odvahu rizika a méně slizu.'
'Nechápu, o čem mluvíte,' Ludmila Bartoňová zavrtěla hlavou, ale čím víc vás poslouchám, tím víc jsem si jista, že přerušit tohle léčení bude pro mého muže nezbytné. (...)“ (Str. 149)

Možná srážky s ostatními lidmi, možná poblouznění jednou z dívek, možná zabrala léčba, byť poněkud nečekaným zpsobem, zkrátka po jedné krizové události se generální ředitel rozhodně ke změně kurzu a následně ho i zrealizuje.

„Kohout klesl na složené hranoly. Sklonil hlavu: 'Všechno, rozumíte, všechno perfektně zařídil. Do detailu. Bleskem. Včetně té permanentky. Nikde ani skulinka. Jako vždycky,' zas rozhodil ruce, 'jako vždycky! Prokristapána, to je šupa. To vy si vlastně ani neumíte představit, jak to jde resortem!'“ (Str. 186)

Musím se podívat kdo je Václav Erben (aha!) a co jiného napsal, literární styl působí velmi zkušeně a vyzrále. Ačkoliv vypráví starý příběh o útěku z města, vypráví jej novým neotřelým způsobem a ani konec není předvídatelný nebo banální. Mohu jen doporučit.

nakladatelství PROSPEKTRUM, Praha 2002, ISBN 80-7175-118-9

Václav Erben: Podivuhodný oddechový čas Richarda Bartoně

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv