"Myslící ruka - prařemesla a základní potřeby člověka" je věnována praktické části táboření, samozřejmě jen stručně, není to specializovaná publikace, ale o oblečení do terénu, nožích, stanech, rozdělávání ohně a lukostřelbě se dozvíte hodně.

"Říše přírody - domovina lesní moudrosti" je kapitola vědomostní a informační, zmiňuje běžné nebo zajímavé květiny, stromy, hmyz, ptactvo i zvířata větší. Bez obrázků je její přínos sporný, ale poetický jazyk z ní dělá milé čtení, a opět, nesnaží se suplovat specializované atlasy.

Přirozeně následují kapitoly o ekologii, etologii a chov zvířat, které uzavírají první část knihy a zároveň aspekt woodcraftu - lesní moudrost.

Druhá část se jmenuje "Lesní bratrstvo - hnutí mládeže i dospělých", což naznačuje obsah, organizaci života v rámci woodcraftu. Od stavby a řádu společenství (život v kmeni, obřady, tradice), přes zmínění různých směrů (ideál severoamerického indiána, zálesáctví, experimentální archeologii, hnutí na Slovensku), orlí pera jakožto program výchovy (etapové značky cestou na horu) až po dvanáctero učitele lesní moudrosti (klíčové otázky, osobnost učitele, individuální a kolektivní výchovné působení).

Jak vidno, kniha je vystavěna logicky a postihuje snad vše potřebné. Proč se tedy neprodává v knihkupectvích, proč nejde (tedy alespoň myslím, že nejde) na dračku?

Možná za to může poněkud nemoderní jazyk, dlouhé a složité, vyšperkované věty: „Zároveň je přírodní prostředí ukazatelem, který nejcitlivěji a s nejnázornějším efektem předvádí, jak pokročilo kořistnické plundrování tváře Země hrabivým a na konzum materiálních hodnot zaměřeným člověkem. Milovník přírody v ní vystupuje v dvojí roli - jako ten, kdo užívá dobrodiní obrodné moci neního objetí a je vystaven i nebezpečí, že svou hřmotnou a neobratnou nohou poskvrní její čistotu, ale je rovněž očitým a zasvěceným svědkem zlých skutků druhých proti přírodě, které by chtěly zůstat ve skrytu, bez omezení a bez spravedlivé odplaty.“ (str. 186)

Nebo oslovování "bratře" a "sestro", zvířata jako "chlupatí bráškové", patetická "mocně rozechvívající" slova. Rituály, které nezasvěceným - zákonitě - znějí divně (kupříkladu sněm končívá zpívanou modlitbou kmene Omaha: „Wakonda dhe-dhu Wapa dhin a-ton-he.“, str. 251)

Nakonec i jména slepená s lesní předzdívkou (namátkou Ladislav Rusek-Šaman, Miloš Seifert-Woowotanna, Zdeněk Teichman-Atahualpa, Milouš Stárek-Mahykan, Zdeněk Pouba-Šerif-Slunko-Hehun, Ĺudovít Klibáni-Wapiton) mimo kontext působí mírně nevážně.

Nemylte se, já se neposmívám, jen si bolestně uvědomuji, že takto napsané to nemá šanci, a bojím se, že nemá šanci ani samotná filozofie woodcraftu. Indiánská romantika pomalu mizí v dáli. Ne že by zůstávala jen poušť a spoušť, na to se člověk mění příliš pomalu a přirozené tendence se znovu projeví. Krycí jména známe z Internetu, romantika je dnes spíše magická, případně historická (že by posun od techniky k supertechnice a vědě měl svůj protiobraz v posunu útěkových aktivit od přírodna k magičnu?).

Spíše to cítím, než vím, ale tvrdím, že jak péče o přírodu, tak výchova mládeže musí být postavena trochu jinak. Nebo aspoň jinak napsaná...

Odkazy: