Hermann Hesse: Klingsor (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Hermann Hesse: Klingsor Klingsor je soubor tří povídek - Dětská duše, Klein a Wagner a Klingsorovo poslední léto. Popisovat je ale budu v opačném pořadí, tak jak jsem je četl, protože to byl právě Klingsor, kdo mě přiměl knihu znovu vzít do ruky. Přesněji řečeno atmosféra žhnoucího léta a tvůrčí svobody, která se přesně hodila k tropickému červnu (a červenci také).

Klingsorovo poslední léto

Povídka popisuje život malíře, žijícího a tvořícího na jihu, kolem Tessina. Život spalující, pohybující se ve spirále, která směřuje k jedinému.

„Ve všech dobrých, plodných, žhnoucích časech svého života, i v mládí už, hořela jeho svíce na obou koncích, a on vnímal hned jásavý, hned zkormoucený pocit zběsilého plýtvání, spalování, zoufalou lačnost vyprázdnit pohár až do dna a hluboký, zatajovaný strach z konce. Často už takto žil, často vyprázdnil číši do dna, často hořel jasným plamenem. Občas byl konec mírný, jako hluboký zimní spánek v bezvědomí. Občas byl i strašný, nesmyslné zpustošení, nesnesitelné bolesti, lékaři, truchlivé odříkání, triumf slabosti. A konec byl ovšem pokaždé horší, smutnější, pustošivější. Avšak pokaždé přežil i to, a po týdnech či měsících přišlo po trýznivé otupělosti vzkříšení, nový požár, nové výbušné vzplanutí ohňů z podzemí, nová, ještě plamenější díla, nové skvostné opojení životem.“ (Str. 221)

Hesse je kouzelník, slovem maluje obrazy a mistrně zachycuje nálady. Sám sebe vkomponovává do svých postav - Jaroslav Střítecký v doslovu vidí autora v Klingorově příteli zvaném Tu Fu, v básníkovi Hermannovi. Tam jistě je, jak naznačuje i jméno, ale myslím, že mnohem více je z něj v Klingsorovi. Hesse sám v onom kraji žil, toulal se, psal a maloval podbně svobodně a nevázaně (po krizích a problémech soukromých i veřejných to pro něj byl balzám). Děj i úvahy se točí kolem uměleckého postoje ke světu, tématu, které Hesse řešil celý život (viz. Narcis a Goldmund, např.) a závěr se nese v extatickém vzepětí při malbě autoportrétu. Mě však nejvíc oslovují poetické obrazy čisté letní radosti.

„Našli grotto, v lese na strmé horské stráni stály v příšeří stromů kamenné lavice a stoly, ze skalního sklepa přinesl hostinský chladné víno, k tomu chleba. Seděli mlčky a jedli, rádi, že konečně sedí. Za vysokými kmeny stromů dohasínal den, modrá hora zčernala, červená silnice zbělela, zezdola od ztemnělé silnice slyšeli jet vůz a štěkat psa, tu a tam se na nebi rozsvítily hvězdy a na zemi světla, navzájem k nerozeznání.“ (Str. 238)

Klein a Wagner

Psychologická studie duše středostavovského úředníka, muže téměř čtyřicetiletého, otce roztomilých dětí, který spáchá zločin a s falešným pasem prchá za hranice. Celý dosavadní život mu připadá jako pustá, vyschlá cesta, kde se v prachu vláčí s ubíjejícími břemeny - a hned ho zase přepadá děs a hrůza, pocity ošklivé, bolestné a pokořující, soucit se sebou samým, potřeba objasnění, omluv, útěchy. Začíná chápat, co ho tehdy před lety tak rozčílilo nad zprávou o učiteli Wagnerovi, který vyvraždil celou svou rodinu. Nebyla to jen hrůznost činu samotného, byla to i obava, že by sám mohl provést totéž, skryté podvědomé přání radikálního vyřešení situace.

V turistickém středisku kdesi na jihu Evropy se setká s Teresinou, tanečnicí, je fascinován její proměnou při tanci, tak podobnou jeho vlastním pocitům ve světlých chvilkách:

„Když tančíte, Teresino, a i jinak v mnohých chvílích, jste jako strom či hora nebo zvíře, anebo hvězda, celá jen pro sebe, docela sama, nechcete být ničím, než čím jste, lhostejno jestli dobrá či zlá.“ (Str. 186)

Nějaký čas s ní žije, čelí trýzni vzpomínek a užívá nové svobody, až v náhlém hnutí myslí se rozhodne k poslednímu činu - a popis umírání se rozlévá v mohutný a velkolepý proud, vědomí mizí v extatickém připlouvání a odplouvání všech dějů. V námětu lze tušit vliv Dostojevského, ale takovýhle závěr nikdo jiný než Hermann Hesse napsat nedokáže.

Dětská duše

Dětská duše je spíš drobná črta o chlapci (autorovi?), který čelí puzení ke špatnostem a zároveň se snaží jim vzdorovat, zůstat v čistém a krásném světě, což je motiv, který důkladně Hesse zpracoval třeba v Demianovi. Chlapec navštíví otce v pracovně, protože cítí nejasné obavy ze světa a potřebuje útěchu. Jenže zde nikdo není, takže bezmyšlenkovitě prohledává zásuvky a aniž by si jasně uvědomoval co a hlavně proč dělá, ukradne nalezené sladkosti, sušené fíky.

Děj přirozeně pokračuje objevením prohřešku, zapíráním, lhaním a odhalením. Myslím, že Hesse se tady hlavně snažil zanalyzovat proč to udělal a proč se otcova přednáška, výčitky a trest míjely účinkem. Příliš se to nepovedlo, ale ostatní dvě povídky dojem bohatě vynahradí.