Chromá noha se mu už neuzdraví nikdy, pobláznění po Liddy je také pryč, ale jeden klad to mělo - znovu nabyl síly ke studiu, vrhl se do něj s plným nasazením. Začíná také sám skládat; o vyjádření k písni požádá učitele, ovšem ten je dost rozpačitý a skeptický. Brzy nato ale Kuhna navštíví zpěvák Muoth, snědý, atraktivní, svým způsobem nespoutaný, a požádá jej o tu píseň, že by ji rád zpíval. Stanou se přáteli a zůstanou jimi, ačkoliv později mezi ně vstoupí krásná Gertruda.

"jsem s údivem a hrůzou myslel na smutně bláznivé zmatky života, na to, že láska může být marná a že lidé, kteří to spolu myslí dobře, se přece ve svých osudech míjejí, každý žije ten svůj vlastní, nepochopitelný, a jak by každý chtěl tomu druhému pomoci a být nablízku, ale nemůže, jako v nesmyslných, špatných, úzkostlivých snech" (str. 128)

Víc už se o ději rozepisovat nebudu, stejně není tak podstatný, jako zamýšlení se nad marností života, hledáním útěchy v pití, ženách a divokosti, to v případě Muotha, nebo v hudbě...

"Brzy jsem velmi dobře pochopil, že celé toto učení může být útěchou a pokladem jen pro toho, kdo je přijímá a pokud možno doslova a skutečně a vnitřně mu věří. Komu je, jako mně, zčásti krásnou, zčásti zmatenou alegorií, pokusem o mytologické vysvětlení světa, ten se sice z něho může učit a popřávat mu úctu, nikoli však z něj čerpat život a sílu." (str. 50, o teozofii)

"Moudří pánové vždycky čas od času poukazují na to, že všechno je jen vymyšlenost. Víš, dříve jsem často četl takové knihy, a mohu ti říct, že v tom není nic, absolutně nic. Všechno, co tihle filozofové píší, je jenom hra, možná se tím sami utěšují. Jeden vynalezne individualismus, protože nesnáší své současníky, a jiný socialismus, protože to sám nevydrží." (str. 140)

"a nemohl jsem říct, že by v tomto osudu bylo něco nejasného a nepochopitelného, všechno v něm však bylo kruté a výsměšné. S mým životem to nebylo jiné, i s životem Gertrudy a mnohých. Osud nebyl dobrý, život byl náladový a krutý, v přírodě neexistovala dobrota a rozum. Ale dobrota a rozum existují v nás lidech, s nimiž si náhoda zahrává, a my můžeme být silnější než příroda a než osud, byť jenom na chvíli. A můžeme si být blízcí, je-li to třeba, a dívat se jeden druhému do chápavých očí a můžeme se milovat a žít pro vzájemnou útěchu.

A mnohdy, když temná hlubina mlčí, můžeme ještě víc. To můžeme být na okamžik bohy, rozpřáhnout ruce v rozkazujícím gestu a vytvořit věci, které předtím nebyly a které, jsou-li uzavřeny, žijí dále bez nás. Dokážeme z tónu a slov a z jiných křehkých bezcenných věcí stavět hry, popěvky a písně plné smyslu a útěchy a dobroty, krásnější a méně pomíjivé než křiklavé hry náhody a osudu. Můžeme nosit v srdci Boha a občas, když jsme jím uvnitř naplněni, může se dívat z našich očí a promlouvat z našich slov a také promlouvat k jiným, kteří ho neznají nebo znát nechtějí" (str. 142)