Dlužno podotknout, že je to skutečně obtížné téma, těžká filozofie, a také že každá kapitola do hloubky ukazuje názory filozofů minulých i současných, tedy se rozhodně nečte snadno.

Druhá část, Stepní vlk Hermanna Hesseho – pokus o amplifikaci, už mluví o knize. Díky předchozímu rozvinutí kontextu se může dobře na jednotlivé jevy (nápodoba, karneval atd.) odkazovat a pomáhá porozumět, co se vlastně s hlavním hrdinou a jeho světem děje.

„Jak bylo zmíněno už na začátku této knihy, Stepní vlk může být spojován s jistou formou kosmického individualismu, ve kterém dochází na základě herního principu k propojení životních a uměleckých forem. Potom lze každý pohyb, gesto nebo čin číst jako projev kdy světa ve smyslu tvořivého proudění, které je jejich esencí i přesahem. Chápe-li Harry zpočátku svět jako text, jako knihu, ve které lze číst a dešifrovat skryté stopy kanonického smyslu, mluvíme zde o kultuře zaměřené na výraz. Celá jeho další cesta vede k pochopení světa i sebe sama v souladu s pochopením pravidel hry kultury zaměřené na obsah. Vlk, ono ne-kulturní, napadá zprvu zlovolně a zákeřně jako Ďábel Harryho svět čistých idejí, v následné transformaci Harryho sensibility však svou funkci zásadně změní.“ (Str. 139)

A také dojít k závěru, jak a kde může být útočiště Harryho Hallera, který stále hledá klid, a kterého vidíme v tisících roztříštěných obrazů, od zážitků s Hermínou, vlkem, přes odrazy v magickém zrcadle, až po prožitky magického divadla.