Přesto zůstává jako celek utajená, herní jazyk je neznámý, žádný konkrétní příklad, popis probíhající hry, se nedozvíme. A není to samozřejmě náhoda, prvek tajemství ke Hře patří.

„Rozlišovaly se dva herní typy, formální a psychologický, a víme, že Knecht, právě tak i Tegularius, který se však slovnních potyček stranil, patřil k zastáncům a příznivcům typu druhého, až na to, že Knecht raději místo o 'psychologickém herním způsobu' hovořil o 'pedagogickém'. Formální typ usiloval o to, aby z věcných obsahů každé hry, matematických, jazykových, hudebních atakdále, byla vytvořena co nejhutnější, nejúplnější, formálně dokonalá jednota a harmonie. Typ psychologický oproti tomu hledal jednotu a harmonii, vesmírnou obepjatost a dokonalost ani ne tak ve výběru, uspořádání, zkřížení, propojení a kontrapozici obsahů, jako spíš v meditaci následující po každé etapě hry, a na tu kladl veškerý důraz. Taková psychologická, či jak Knecht raději říkával, pedagogická hra skýtala pohled na dokonalost ne zvnějšku, nýbrž vedla hráče k prožitku dokonalosti a božskosti cestou sledu přesně předepsaných meditací.“ (str 153)

Kniha je vlastně záznam života Josefa Knechta, Velmistra Hry čili Hermistra. Byl jeden z nejlepších, možná úplně nejlepší, od mládí vystupoval jako obránce řádu. Ještě jako žák se pravidelně střetával se spolužákem Designorim v proslulých disputacích o smyslu Kastálie ve srovnání s vnějším světem, o pár let později, kdy byl jako host v klášteře benediktýnů, s mimořádným historikem páterem Jacobem. Jenže ve spodním proudu cítil ohroženost jejich malého ráje, ohroženost politickou.

„Knecht byl velikým a vzorným správcem a reprezentantem svého vysokého úřadu, Mistr Hry se skleněnými perlami bez vady a hany. Avšak on skvělost Kastálie, jíž sloužil, viděl a vnímal jako velikost, jež je ohrožena a vytrácí se, nežil v ní jako většina jeho současníků Kastálců prost tušení a prost pochyb, nýbrž znal původ té skvělosti i její historii, vnímal ji jako jev dějinný, podrobený času a jeho hlodavé a rozrušující bezcitné moci.“ (str. 205)

Jakkoli dokázal bezchybně vykonávat všechny povinnosti svého úřadu, Knecht bolestně cítil vyprázdněnost, zvolna umírající izolovanost přešlechtěné provincie a pomalu vzrůstala jeho touha po světě za hradbami. Až nakonec učinil nevídaný krok.

Kniha je velkolepá konstrukce. Vidíme v ní vlivy východních kultur, meditace je základní součást kastálské praxe a sama Hra se svým posvátným jazykem symbolů může odkazovat na sanskrt.

„Po každém znaku totiž, který vedoucí dané hry vyvolal, se nyní o tom znaku, o jeho obsahu, jeho původu, jeho smyslu konala tichá, přísná meditace, které každého účastníka hry nutila, aby si obsahy znaku intenzivně a organicky zpřítomňoval.“ (Str. 34)

Stejně tak vidíme civilizační obavy a pomíjivost všech výdobytků, i těch nejšlechetnějších a nekrutěji vybojovaných.

„Naprostá většina Kastálců, úředníci o nic méně než učenci a studenti, žila ve své pedagogické provincii a svém Řádu jako ve stabilním, věčném a samozřejmém světě, o nemž ovšem věděli, že neexistoval vždy, že jednou vznikl, a to v dobách nejkrutější nouze, že vznikal pomalu a v krutých zápasech, na konci období válek, jak z asketickoheroického sebeuvědomění a úsilí duchovních osob, tak i z hluboké potřeby vyčerpaných, vykrvácených a zpustlých národů nastolit pořádek, normu, rozum, zákon a míru.“ (Str. 116)

Když se Knechtův sen hroutí, uvědomíme si, že i on měl v sobě semínko zániku, že tak jako skončil on, skončí jednou i Kastálie. Mikrokosmos i makrokosmos, pomíjivost na všech úrovních. Když pak dojdeme ke třem fiktivním životopisům (každý Kastálec, po dovršení studií, může strávit libovolnou dobu dalším studiem, provincie mu hradí náklady a žádá pouze, aby jednou ročně napsal svůj fiktivní životopis v libovolné době a na libovolném místě), vidíme onu pomíjivost ještě jasněji. A také cykličnost, opouštění světa v prospěch nové generace.