Autor prochází jednotlivé oblasti, od kalendáře s předepsanými činnostmi a rituály:

„Instituce potřebujeme k tomu, aby opečovávaly a chránily emoce, ke kterým upřímně tíhneme, ale na které si pro nedostatek soustředění a disciplíny neuděláme čas, pokud nebudeme mít pevnou oporu a nebudou se nám systematicky připomínat.“ (Str. 248)

přes potřebu přesahu, sounáležitosti, laskavosti, uznávání vzorů, intenzivní vzdělávání, muzea:

„Učená tradice, která velí díla podle doby či místa vzniku řadit do kategorií jako 'Benátská škola' a 'Římská škola' nebo 'krajiny' a 'portréty', případně je dělit podle formy (fotografie, sochařství, malba), brání sekulárním muzeím v dosažení jakékoli emocionální soudržnosti a tím pádem i v tom, aby se chopila své skutečné moci a dokázala návštěvníky proměnit silou umění, jako se to děje v kostelech a chrámech.“ (Str. 205)

až po péči o duši. V závěru de Botton shrnuje úkol knihy:

„Úkolem této knihy bylo rozvést několik ponaučení, které nám náboženství může poskytnout: jak vzbudit pocit pospolitosti, jak podpořit vlídnost, jak zvrátit nadvládu komerce v reklamě, jak vybrat sekulární světce a jak jich využít, jak přehodnotit fungování univerzit a přístup ke kulturnímu vzdělávání, jak přebudovat hotely a lázně, a dále - jak si pořádně připustit své dětinské potřeby a částečně zbavit škodlivého optimismu, jak přehodnotit svá měřítka s ohledem na to, co je ušlechtilé a co nás přesahuje, jak přeorganizovat muzea, jak využít architekturu k uchování hodnot, a nakonec jak spojit roztroušené snahy jednotlivců zabývajících se péčí o duši a shromáždit je pod institucionální záštitou.“ (Str. 260)

Zhodnotit knihu je těžké - výběr jen toho pozitivního je pochopitelný a účelný, ale řada z oněch věcí je funkčních právě díky tomu, že jsou svázané s metafyzickým rámcem víry, odplaty, transcendence, náboženské etiky. Sekulární alternativa by, pokud by nebyla přímo směšná, neměla patřičnou váhu. A to platí nejen o činnostech (třeba navrhovaný rituál žádosti o odpouštění všechny, kterým jsem mohl ublížit - ve srovnání s „Všemocný Bůh to chce“ je „i když je to nepříjemné, je to dobré pro duši“ nepoměrně slabší důvod), ale i o věcech a budovách (chrám je náboženská záležitost, místo setkání s bohem, sekulární chrám je popření přívlastkem). V tomto ignorování kontextu, zakotvení, v ignorování síly, kterou kontext vnáší do všech náboženských rituálů a pravidel, vidím největší slabinu knihy.

Krátce řečeno - výborná analýza toho dobrého, dobrá identifikace toho použitelného, mizerné návrhy sekulárních alternativ. Ale rozhodně si knihu přečtěte, je podnětná, donutí vás k přemýšlení a možná naruší černobílé vidění světa.

(Ale připravte se na komplikace, papír je děsivě lesklý, až k nečitelnosti a to i v odraženém světle.)