Označení mystik vždy vypovídalo o někom, kdo byl na cestě k produchovnění a k jednotě. „Mystik je ten, do koho vnikl Duch“, říká Jakob Böhme v 16. století. Podobnou odvozeninu vztahující se na člověka, jako je označení mystik v případě mystiky, spiritualita nezná. Je-li někdo duchovní nebo spirituální člověk, nemusí být nutné kontemplativní. Spiritualita v sobě obsahuje větší šíři celého procesu duchovnosti. Mystika je navíc spojovaná víceméně pouze s pozitivní kultivací vnitřních vyšších (nebo hlubších) stavů vědomí, která má v konečném cíli vést ke splynutí vědomí jedince s Bohem, nebo s Nejvyšší skutečností. U mystiky je charakteristická silná intenzita, dlouhodobost a trvalost vlastní duchovní praxe. Spiritualita naproti tomu pokrývá větší rozsah prožitkové škály. Je spíše souhrnným označením specificky lidského prožívání světa, které nás odlišuje od zvířat, a to od schopnosti klást si otázky po smyslu až po prožívání duchovně významných změněných stavů vědomí. (Str. 16)

Protože obsah knihy autorka krásně shrnula v úvodu, pro zbylé kapitoly ji ocituji:

Následně poukážu na různé způsoby (změněné stavy vědomí), kterými lidé od nepaměti duchovních prožitků a obecně zkušeností a informací plynoucích z druhého modu vnímání dosahovali. Jako významné se jeví zjištění, že naše západní kultura je relativně monofázová, tedy zaměřená na běžné, každodenní vědomí, zatímco většina kultur v historii byla přirozeně polyfázová. Pokusím se vystihnout vztahy, které panují mezi spiritualitou, mystikou a změněnými stavy vědomí a mezi spiritualitou, náboženstvím a religiozitou. Teprve po vystavění této nosné základny umožňující srozumitelnější uchopení duchovní dimenze člověka, nastíním aspekty, které vedly k vynoření nenáboženské spirituality v druhé polovině dvacátého století. Zde budu zohledňovat i změnu pohledu na svět, kterou přinesla kvantová fyzika anebo moderní výzkum psychedelik a jeho vliv v podobě masového průlomu do transpersonální oblasti. Závěr této studie věnuji problematice vymezení spirituality, které není v současné době jednotné a zahrnuje několik zcela odlišných přístupů k tomuto tématu. (Str. 7)

V celém kontextu historie je ono vynoření nenáboženské spirituality opravdu unikátní. Je to poprvé v historii lidstva, kdy nejsou prožitky řízené a vysvětlované náboženstvím, zkoumat je může každý, není tu žádná autorita. A díky prožitkům si vytváří filozofii a světonázor.

Už už jsem si poznamenával, že je to sice perfektně rozebrané, jaké jsou kořeny nenáboženské spirituality, co to je a k čemu lidem slouží, ale že mi chybí nějaké další informace – přehled forem, nějaký výzkum, klasifikace přístupů jaké se v Česku vyskytují, … a v poslední kapitole mi autorka odpověděla:

Kniha Kapitoly k nenáboženské spiritualitě představuje úvodní text k plánované publikaci orientované na interdisciplinárnější přístup k dané oblasti. Snaha zaměřit se na spiritualitu z širší perspektivy je motivována změnou pohledu na realitu, kterou přinesly objevy ve speciálních vědách. (Str. 66)

Tak holt si ještě počkám.

A pak také ty nové formy – ono to zase tak nové není, od šedesátých let se nová spiritualita pod názvem „new age“ šíří, k nám přišla kvůli zpoždění danému železnou oponou až v devadesátých letech, ale od té doby je to exploze směrů, meditace, východní filozofie, šamanismus, novopohanství, návrat k přírodě, virtuální realita, teď i umělé inteligence… Jak tu scénu desítky let sleduji, spíš mi připadá že se rozmělňuje, než že by se objevovalo něco nového.

Každopádně souhrn a popis kořenů je tu formulovaný výborně a zároveň stručně, jako úvod je kniha výborná.

Odkazy: