Než strávit jakékoli podstatnější množství času na samotce, většina lidí dá přednost soužití s druhými, byť by se jednalo o společnost násilníků a vrahů. Přesto kontemplující lidé mnoha tradic tvrdí, že trávit rozsáhlý časový úsek v izolaci jim přináší mimořádně hlubokou psychologickou pohodu. Jak to interpretovat? Buď je literatura o kontemplaci přehlídkou náboženských bludů, psychopatologie a záměrného podvádění, nebo zažívají lidé pod hlavičkou „spirituality“ a „mystiky“ už po tisíce let osvobozující vhledy. (Str. 19)

Mnoho času věnuje vědomí jako takovému. Třeba oblíbené new age blouznění o jeho roli tvůrce vesmíru, které se opírá o dezinterpretaci kodaňské interpretace kvantové mechaniky, je bezpředmětné. Jde o měření, ne o vědomí.

Nikdy ale nebylo jasně definováno, co se tím „pozorováním“ v rámci originálního kodaňského názoru myslí. Od té doby už byl ten pojem zpřesněn a s vědomím nemá nic společného. Ne že by došlo k vyřešení záhad kvantové mechaniky – fyzikální obraz zůstává záhadný, ať se na něj díváme jakkoli. A problém, jak se z kvantové mechanické reality v pozadí stane zdánlivě klasický svět stolů a židlí, dosud nebyl úplně vysvětlen. Není ovšem žádný důvod myslet si, že vědomí je integrální součástí tohoto procesu. Každého, kdo by svou spiritualitu zakládal na mylné interpretaci fyziky třicátých let, tak zřejmě nutně čeká zklamání. (Str. 52)

Poprvé jsem se také dočetl o experimentech s rozpojeným mozkem (po chirurgickém přerušení spojení mezi hemisférami), kde se zdá, že každá hemisféra – pokud se povede navázat komunikaci – vyjadřuje jiné názory. Jako by obě měly své nezávislé vědomí.

A máme tak všechny důvody k domněnce, že odpojená pravá hemisféra má nezávislé vědomí a že rozdělený mozek skrývá dvě rozličná stanoviska. Tato skutečnost znamená pro představu, že každý z nás má jediné, nerozdělitelné „já“ – o nesmrtelné duše nemluvě -, nepřekonatelný problém. Idea duše vzniká z pocitu, že naší subjektivitě je vlastní jednota, jednoduchost a integrita, která musí nějak překračovat biochemické soukolí těla. Jenže jev rozpojeného mozku prokazuje, že naši subjektivitu lze doslova rozpůlit. (Str. 63)

Fascinující zjištění. A protože přenos mezi hemisférami asi nemůže být nikdy dokonalý, je dokonce možné, že ona rozdvojenost je v každém z nás, že pravá hemisféra bez schopnosti a možnosti komunikovat jen tiše přihlíží.

Zastavte se na chvilku, abyste bizarnost té možnosti vstřebali. Stanovisko, z něhož vědomě čtete tato slova, nemusí být jediným vědomým stanoviskem, které se třeba ve vašem mozku nachází. Tvrdit, že obrovskou část aktivity probíhající ve vašem mozku si neuvědomujete, je jedna věc. A tvrdit, že něco z té aktivity si uvědomuje samo sebe a sleduje každý váš pohyb, je věc úplně jiná. (Str. 67)

Postupně se dobírá toho, že pocit já je skutečně iluze.

To „já“, které v této knize neustále probírám – iluzorní, byť spolehlivý zdroj značného utrpení a zmatku -, je pocit, že za naším zrakem je nějaký vnitřní subjekt, který si myslí naše myšlenky a prožívá naše prožitky. Je třeba rozlišovat mezi „já“ a četnými duševními stavy – seberozpoznáním, vůlí, pamětí, uvědoměním těla -, s nimiž se „já“ může pojit. (Str. 91)

A nejen to, také naznačuje, že ten pocit by mohl být spíš výsledkem „infrastruktury“ pro rozpoznávání pocitů ostatních lidí.

Ramachandran a další naznačují, že objev „zrcadlových neuronů“ svým způsobem podporuje myšlenku, že vnímání sebe a druhých by mohlo povstávat ze stejného systému mozkových obvodů. Někteří lidé mají za to, že zrcadlové neurony jsou i jádrem naší schopnosti vcítit se do druhých, a že mohou dokonce odpovídat i za vznik gestikulační komunikace a mluveného jazyka. (Str. 99)

Úžasná myšlenka – že by já bylo výsledkem obrácení vnímání ostatních na sebe sama?

A tak by se dalo pokračovat. Celá kniha je jakýsi racionální základ, studie podstaty, něco jako „obecné duchovno“, a z toho vyplývají dvě cílové skupiny – za prvé hledači, kteří už toho mají dost nastudováno, a jsou schopní podobně jako autor najít společné rysy duchovní praxe. A za druhé skeptikové a materialisté, kterým by mohla ukázat, co v duchovní praxi hledači mohou nacházet. Mně se každopádně líbila hodně.

Odkazy: