„Pochopení psychologie vkusu nám také může pomoci uniknout dvěma velkým dogmatům estetiky: názoru, že existuje pouze jediný přijatelný vizuální styl nebo (což je ještě méně pravděpodobné) že jsou si všechny styly rovny.
Rozmanitost stylů je přirozeným důsledkem různorodosti našich vnitřních potřeb. Je logické, že nás budou přitahovat styly, které hovoří jak o vzrušení, tak o klidu, jak o velkoleposti, tak útulnosti, protože to jsou klíčové protipóly, kolem nichž se náš život točí.“ (Str. 161)

Všímá si výmluvnosti architektury; už samotné zvolené materiály nebo jejich kombinace o něčem vypovídají, natož tvary, styly nebo výzdoba.

„Teorie budov, které mluví, pomáhá umístit do středu našich zmatených architektonických debat spíše otázku hodnot, podle nichž chceme žít, než jen otázku, jak chceme, aby věci vypadaly.“ (Str. 71)

Hodně pozornosti autor věnuje funkcionalismu (a jeho omylům), ale ve svém hodnocení je shovívavý a má pochopení dokonce i pro Le Corbusierovu snahu vyhodit kus Paříže do povětří a nahradit jej parkem s osmnácti šedesátipatrovými paneláky na křížovém půdorysu.

„Jen potom, co pořádně pochopíme, proč by rozumného člověka napadlo zničit půlku centra Paříže, jen poté, co získáme pochopení pro cíle, které stojí za plány, a začneme respektovat jejich logiku, se můžeme začít posmívat nebo povýšeně ušklíbat nad touto pozoruhodnou koncepcí budoucnosti města.“ (Str. 232)

Kniha vás donutí přemýšlet nad krásnými i ošklivými domy, nad tím, co a proč se vám vlastně líbí - a dovede ke zjištění, že se to opravdu nedá snadno říct. Krásu domu zkazí jediný detail a naopak jediný detail ho dokáže vylepšit.

„Taková díla zdůrazňují pravdivost starého pravidla, že krása leží mezi dvěma krajnostmi - řádem a složitostí. Stejně jako neoceníme bezpečí bez tušeného pocitu nebezpečí, tak pouze v budově, která bude flirtovat se zmatkem, pochopíme míru smyslu pro řád a pořádek.“ (Str. 186)

Je to filozofický exkurz do psychologie staveb v historii a současnosti, do estetiky, urbanistiky i sociologie. A je natolik skvělý, že se poohlédnu i po jiných autorových knihách.

„Neschopnost architektů vytvořit příznivé prostředí zrcadlí naši neschopnost najít štěstí v jiných oblastech života. Špatná architektura je selháním jak psychologie, tak plánů. Je to hmatatelně vyjádřený příklad tendence, kvůli níž si bereme špatné lidi, vybíráme nevhodnou práci a zamlouváme špatné dovolené: tendence nerozumět tomu, kdo jsme s co nás uspokojí.“ (Str. 239)