Každá kapitola mluví o nějakém místě a obrazně řečeno jím provází nějaká osobnost, malíř, spisovatel. Tak v kapitole „O umění, které oči otvírá“, je místem Provence, průvodcem Vincent van Gogh a prováděným sám autor, který zde jednou na pozvání přátel strávil pár dní na statku. Od svého pocitu, že na té Provenci zase tolik úžasného není, se povídáním o malíři, jeho vidění světa a sledováním malovaných míst, porovnáváním s obrazy dostává k pochopení krajiny. A s porozuměním, co van Gogh zachycoval, jaký byl jeho záměr, začíná krásu vidět - a tak mu umění opravdu otevřelo oči.

„Poprvé v historii bylo údolí řeky Wye plné turistů, stejně tak hory severního Walesu, Jezerní oblast i Skotská vysočina - a takhle by nám to vyprávění přesně potvrdilo správnost předpokladu, že lidé se začnou o určité části světa zajímat teprve poté, co je umělci vylíčí perem i štětcem.
Taková teorie musí být ovšem nadsázkou stejně jako prohlášení, že před Whistlerem si nikdo nevšiml mlhy v Londýně a před van Goghem cypřišů v Provenci. Umění nemůže samo o sobě vytvořit nadšení ani nevzniká z citů, které ne-umělci nemají; umění pouze k nadšení přispívá a vede nás k tomu, abychom si lépe uvědomili pocity, jež jsme dříve prožívali pouze nejasně či ve spěchu.“ (Str. 186)