„Záplavě citu, který ho vábil k vlastní matce, dával ze sebe proudit v opakovaných dlouhých modlitbách k Matce boží. Leckdy však jeho modlitby opět končívaly v oněch podivuhodných, nádherných snech, které teď míval tak často. Zde ho mateřský svět zaplavoval svými vůněmi, temně na něj hleděl záhadným milostným zrakem, šuměl zhluboka jako moře a ráj, mazlivě žvatlal líbezné zvuky beze smyslu, ale plné smyslnosti, chutnal sladce a chutnal solí, hedvábnými vlasy mu hladil žíznivé rty. Všechno nebylo v matce jenom spanilé, pouze sladký, modrý pohled lásky, lahodný úsměv plný příslibů štěstí, mazlivé konejšení; bylo v ní kdesi pod půvabnými slupkami i všechno strašné a temné, všechna lačnost, všechen strach, všechen hřích, všechno hoře, všechno zrození, veškerá nezbytnost smrti.“ (str. 50)

Goldmund nevyhnutelně z kláštera prchá a toulá se světem. Obraz matky se mu poodkrývá a zase mizí, nachází ji v mnoha ženách a rozkoši, ztrácí víru v Boha, když vidí hrůzy světa za morové epidemie, přesto i tehdy poznává působení Matky.

„Goldmund si však přál jiný obraz, divoká píseň smrti v něm zněla docela jinak, ne chřestěním kostmi a přísně, napak sladce a svůdně, lákala domů, jako matka. Tam, kde smrt vztahovala svou ruku po životě, neznělo to jen břeskně a válečnicky, znělo to i hluboce a laskavě, podzimem, sytě, v blízkosti smrti plál kahánek života jasněji a vroucněji. Ať je smrt pro jiné válečníkem, soudcem i katem, přísným otcem - pro něho je smrt i matkou a milenkou, její volání milostným vábením, její dotek mrazením lásky“. (str. 168)

Stane se umělcem, v umění nachází možnost jak překonat pomíjivost a chová v sobě myšlenku ztvárnit matku. Dostane se do vězení a je odsouzen na smrt. Teprve tam zjistí, jak moc lpí na životě a je rozhodnut udělat cokoliv, aby se zachránil, až k němu ráno přijde kněz...

Inspirace psychoanalýzou, jungovskou i freudovskou, archetypem Matky, oblastí intuice i rozumu, ani v nejmenším neubírá na čtivosti. Některé až příliš poetické pasáže autorovi snadno odpustíme a pak už se nám před očima vykresluje Goldmundův životní příběh i jeho konečné smíření... Rozhodně doporučuji k přečtení každému, komu nejde o děj a napětí, ale o romantické pohlazení po duši, hledání hluboko ukrytých motivů a nalézání vyrovnanosti.

Konec vloženého textu. Za ty roky už jsem toho přečetl přece jen dost, takže jsem trochu rozčarovaně sledoval množství patetických slov a neobratnost popisů, zejména milostných scén. Přesto - nebo právě proto - má kniha zvláštní kouzlo a za starší recenzí plně stojím. A teď ještě pár ukázek, protože dnes si všímám zase něčeho trochu jiného:

„'Jistě,' pokračoval Narcis. 'Povahy jako ta tvoje, povahy se silnými a jemnými smysly, lidé vroucní, snílkové, básníci, milenci, převyšují nás, lidi ducha, téměř vždycky. Váš původ je mateřský. Žijete plně, je vám dána moc lásky a možnost prožitku. My, lidé ducha, přestože se často zdá, že vás ostatní vedeme a řídíme, my nežijeme plně, žijeme vyprahle. Vám patří plnost života, šťáva plodů, zahrada lásky, krásná krajina umění. Vaším domovem je země, naším myšlenka. Vaším nebezpečím je utonout ve světě smyslů, naším udusit se ve vzduchoprázdnu. Ty jsi umělec, já myslitel. Ty spíš na ňadrech matčiných, já bdím v poušti.'“ (str. 39)

(Ale já si myslím, že obojí je možné sjednotit, že to není rozpor, ale doplněk, dvě strany téže mince, téže duše.)

„V prvních dobách svého nového putování, v prvním lačném opojení znovuzískanou svobodou se Goldmund musel teprve znovu učit žít životem tuláka bez domova a bez času. Nevázáni poslušností žádnému člověku, závislí jen na počasí a roční době, před sebou žádný cíl, žádnou střechu nad sebou, bez majetku a vydáni veškeré náhodě, vedou bezdomovci svůj dětský a statečný život, život nuzný i silný. Jsou to synové Adamovi, vyhnance z ráje, a jsou bratřími zvířat, nevinných. Z rukou nebes co chvíli berou, co se jim podává: slunce, déšť, mlhu, sníh, teplo i chlad, dostatek i nouzi, není pro ně času, není dějin, není snažení, není onoho podivného bůžka vývoje a pokroku, v nějž tak zoufale věří vlastníci domů. Tulák může být něžný nebo surovec, obratný či nemehlo, srdnatý nebo bázlivec, vždy je však v srdci dítětem, vždy žije jako v první den, před počátkem vší historie světa, vždy je jeho život řízen několika málo prostými pudy a potřebami. Ať je chytrý či hloupý, at v hloubi ví, jak křehký a pomíjivý je všechen život a jak bědně a v strachu si všechno živoucí nese tu svou trošku teplé krve ledem vesmíru, či at jen dětinsky a lačně jde za příkazy svého ubohého žaludku - vždy je protivníkem a úhlavním nepřítelem majetných a usedlých, kteří ho nenávidí, pohrdají jím a bojí se ho, protože nechtějí, aby se jim to všechno připomínalo: prchavost všeho bytí, neustálé uvadání všeho života, neúprosná ledová smrt, která vyplňuje vesmír.“ (str. 147)