Zhroucení, odchod ze semináře, první nevyslyšená láska, nástup do učení na zámečníka a první pitka vedly (vezmeme-li v úvahu celý život před tím, pak nevyhnutelně) k tragickému konci. Marné je ševcovo povzdechnutí "i my jsme asi leccos u toho chlapce zanedbali, nemyslíte?".

Jedno z raných Hesseho děl je typická ukázka novoromantismu; už obsahuje silné obrazy přírody, stesk po ztraceném dětství, výmluvně popsané pocity a mírné pohrdání maloměstskou hrdostí, zároveň s mírnou závistí k témuž. Oproti pozdějším románům tento ještě obsahuje jistou lehkost stylu, kdy obdivujeme autorův nadhled a čitelnost. Není pochyb, že (ostatně jako v každé z jeho knih) je zde inspirace vlastním životem - Hesse sám studoval na klášterní škole, nedostudoval, odešel do učení a určitě se cítil podobně. To koneckonců naznačuje i jméno jednoho ze žáků školy, mladého básníka Hermanna Heilnera, ve kterém není těžké Hermanna Hesse rozeznat.

Povídky. S povídkami mám problém. Jsem zvyklý číst knihy, postupně se dostávat do děje a okolností, zapamatovat si hrdiny a jejich prostředí, zkrátka obsah vstřebávat. Povídka, sotva začne, sotva hlavní postavu začnu poznávat, už zase končí. A následuje jiná, s jinými lidmi, místy, událostmi. Když ke svým povídkovým problémům připočtu Hesseho mělké zápletky, výsledek není valný. Témata jsou vesměs podobná, tragická láska, nevyslyšená láska, návrat domů, návrat do dětství. Ještě že to zachraňují romantické náladové popisy a atmosféra, v tom je Hesse mistr (a já vděčný příjemce).