Heimo Schwilk: Hermann Hesse

Dopisy psané rodičům mezi 30. srpnem a 22. zářím 1892 se pohybují od virtuózně předneseného světobolu a posměšné agresivity až k devótnímu žadonění o pochopení. Nejedná se zde o dopisy zoufalého žáka, jsou to literární sebeinscenace získané četbou Schillera, Heineho a Hölderlina, je to pečlivě komponovaná próza rolí, kterou chce vysoce nadaný, ale ze svého pohledu odmítaný syn zaimponovat svému otci: „Kdyby byl život vůbec hoden zahození, nebyl by celý život jednou veselým, ale hned zas temným šílenstvím – chtěl bych si rozbít hlavu o tu zeď, která mě odděluje od sebe samého. A k tomu ještě tento trudný podzim a blížící se ponurá zima. Ano, ano, je podzim, podzim v přírodě a v srdci: květy opadávají, ach, krása mizí a zůstává jen ledový chlad. A já jsem jediný mezi několika stovkami odlidštěných bláznů, kdo to cítí. Skoro si to bláznovství přeji, musí být nekonečně sladké, všechno, všechno moci zaspat a zapomenout, veselí i trýzeň, život a bolest a lásku a nenávist!“ (Str. 31)

Seminář, léčebný ústav, psychiatrická klinika, gymnázium, knihkupecký učeň… a pak první úspěch, kniha Petr Camenzind. Obrovský ohlas, smlouva s nakladatelstvím

Jaký byl důvod pro tak překvapivý úspěch? Na kritiku udělala dojem suverenita, s níž se Hessemu podařilo oživit cítění celé epochy na pozadí spíše nenápadného individuálního osudu. Jako již tisíce jiných před ním odešel také selský synek Petr Camenzind ze své švýcarské vsi do města napěchovaného mobilitou a duchem pokroku, aby zde zkoušel své štěstí. A jako davový člověk, kterého přetěžoval shon a vynucená efektivita, se pak chtěl vrátit tam, kde je původní život ještě možný: do nezkažené přírody. V Camenzindovi nacházejí čtenáři svoji vlastní touhu po smysluplném životě vně techniky a vědy, produkce a konzumu. (Str. 88)

A první selhání v partnerském životě. Tady byl Hesse dost obtížně snesitelný, neangažovaný a utíkající. I jeho třetí žena, která dobře věděla, do čeho jde, s tím měla obrovské potíže.

Je to velké nedorozumění. Hesse nehledá štěstí, ale bolest. Musí být nešťastný, aby mohl psát. Své neštěstí si přímo vymýšlí, jen tak může poznat sám sebe, realizovat se jako básník. Neustálá hlášení v jeho dopisech o katastrofách, o bolestech hlavy, problémech s očima, ischiasu, dně a depresi, stále nová oznámení, že chce okamžitě skoncovat se svým životem, jsou akty sebeukotvení: Trpím, tedy jsem. Existenciální vzájemné působení životní trýzně a tvůrčí seberealizace odpovídá dialektice vztahu mezi suicidní fantazií a vůlí vytrvat: bez utrpení žádné básnictví, bez připravenosti zemřít žádné přežití. Zbožňování bolesti, životabudič masochismu kreativnosti, ovšem není vynález Hesseho. Před ním ho uctívaly jeho vzory Hölderlin a Nietzsche, blízcí šílenství, ale duševně nesmírně vitální. Tak je všechno, co Hesseho v tomto nešťastném roce 1925 potká, ve znamení děsivě důsledné logičnosti. Nitro se odráží ve vnějšku, duševní stav v realitě. (Str. 204)

Schwilkův životopis je velmi podrobný, každá z osmnácti kapitol na začátku ve stručnosti zmiňuje jednotlivé etapy nebo důležitá fakta, např. úvod sedmé kapitoly:

V novém domě. Mia potratila. Helena Blavatská a Arthur Schopenhauer. Povídky. Umělecký román Gertruda. Narození syna Heinera. Léčba v nervovém sanatoriu v Badenweileru. Cesty. Setkání s Wilhelmem Raabem. Spor se Samuelem Fischerem. Korespondence s Ninon. Cizinec. Cesta do Itálie. Narození syna Martina. Cesta s Hansem Sturzem do východní Indie.

Styl není jen čistě faktografický, kapitoly jsou zároveň eseje s hlubokým pochopením – a proto se také výborně čtou. Soustředí se na propojení Hesseho života s jeho knihami, ukazuje, jak jeho duševní potíže, duchovní hledání nebo válka ovlivňovaly tvorbu.

I jejich hra, umělecká kombinace tónů, pokroky v kontrapunktickém propojení svébytných hlasů, vede k vyšší jednotě, k harmonii. Zde se navrací to, co mohl zakusit sebevrah Klein ve chvíli smrti, Klingsor v tvůrčí extázi, Siddhartha v meditaci a Harry Haller v magickém divadle. Avšak na rozdíl od svých dřívějších děl, více prosycených životem, urychluje Hesse čím dál větší odklon od reálného světa a redukci na čistě duchovní sféru. Příklon k paternalistickému světu řádu a klášterů znamená také rozloučení s téměř obsesivním zájmem o mýtus matky, kterého se mu ve stáří dostalo v podobě Ninoniny péče, takže již nemusí být realizován v oblasti imaginace. Díky ní byl téměř dvě desetiletí po smrti calwského patriarchy, kterého v nekrologu – tehdy pietně – nazval „svatým“, uvolněn pro otcovský svět. (Str. 256)

A zároveň se snaží pochopit jeho rozpory, osamělost a touhu po přesahu, zkrátka jeho duši. O to zajímavější tento portrét je a neměl by chybět v knihovně žádného obdivovatele Hesseho knih.

Odkazy: