Jan Šmíd: Návrat čistých radostí (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Jan Šmíd: Návrat čistých radostí Bohdan Dlouhý mi u prvního dílu Čistých radostí do komentářů napsal, že další pokračování jsou stejně pěkná. Smutnější, ale také čtivá a milá. Neohroženě jsem tedy v antikvariátu popadl Návrat čistých radostí a při první příležitosti se do něj pustil.

A hned ze začátku mě zarazilo, že se střídají kapitoly někde v budoucnu, kdy se Nat Jessel v kanadské divočině setkává se zraněným vlkem a pomáhá mu přežít, a kapitoly vzpomínkové, navazující na známý děj. Zarazilo mě to nikoliv strukturou, to není nic zvláštního, ale tím, jak se to do stylu vyprávění nehodilo. Pokud si dobře pamatuji, první díl byl čistě přímočarý a to Natově povaze odpovídá mnohem lépe.

Obě časové linky se liší i stylem, ty budoucí jsou psány krátkými, sekanými větami: „Snad už nebyl tak vytrvalý. Jen někdy na ni trochu napadal. Asi se dřív unavila. Ale docela samozřejmě přicházel. Jako by měl dvě smečky. Dva domovy. Dva životy. Hluboko v lesích a u mě ve srubu.“ (Str. 138). Až moc sekanými, řekl bych.

Natovy vzpomínky začínají památnou chvílí, kdy se k němu nakrátko do srubu nastěhovala Virginie, dcera Sidneyho Hasketta, obchodníka s prádlem. Zmiňuje, jak se ještě naposled vydal jako drummer na objížďku rajónu, jak se chystala svatba a jak mu Sidney nabídl spoluvlastnictví v nově se rozjíždějící výrobě. Jak si s Virginií koupili dům, jak čekali narození dítěte... A jak se to pomalu začalo všechno kazit.

Smutnější - skoro bych řekl O DOST smutnější. Ne že by život nebyl takový, ale první polovina knihy jde tak nějak od deseti k pěti. Nevěra, rozvod, útěk, úmrtí, moc čistých radostí se mezi tím neskrývá. On to samozřejmě je záměr, proto se kniha jmenuje Návrat čistých radostí - vracet se mohou jen tam, odkud vymizely, ale člověku je přitom nelehko.

„Všechno kolem mne se nevysvětlitelně bortilo a já to nestačil pochopit.
Nemohl jsem to obsáhnout.
Na tuhle situaci jsem nestačil.
Nechtělo se mi být ve srubu. Nechtělo se mi nikam jít. Nechtělo se mi jíst. Jezírko mě marně lákalo. Údolí pode mnou, tak známé, které mě vždycky, v každé životní situaci, uklidňovalo, mě teď podivně jitřilo. Skála naproti se mi zapichovala až do mozku, ticho lesa mně bušilo do spánků.“ (Str. 209)

Ještě že se to zase začne v dobré obracet. Nat vychovává dceru, prodává automobily, dělá turistického průvodce nebo pracuje jako realitní agent. Srub, mnoho kilometrů od civilizace, v zimě totálně odříznutý, se mu stane útočištěm, místem, kde nachází klid. Klid a rovnováhu. Dokonce i to útržkovité vyjadřování tomu vlastně odpovídá, naznačuje nabytou životní moudrost.

Ano. Smutnější, ale také čtivé a milé. I tato kniha je zahrnutá v přehledu díla Jana Šmída na serveru Detektivka, takže se tam můžete podívat na její shrnutí.

Jan Šmíd: Návrat čistých radostí

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv