Kultovní vyprávění o tom, jak si tři přátelé vyrazili strávit dovolenou ve člunu při plavbě proti proudu Temže, vstoupilo do obecného povědomí. I kdybyste jej nakrásně nečetli, nejspíš některé scény znáte. Jak Jerome nad lékařským slovníkem s hrůzou zjistí, že má všechny nemoci, kromě sklonu k samovolným potratům. Jak říká, že miluje práci, že by se na ni celé hodiny dokázal dívat. Že lodní lano se zlomyslně zamotává samo. Jak probíhá cesta vlakem s notně prozrálým sýrem:

Koupil jsme si jízdenku a hrdě jsem se svými sýry kráčel po nástupišti a lidé se přede mnou uctivě rozestupovali na obě strany. Vlak byl přeplněn a já se musel vecpat do oddělení, kde už bylo sedm cestujících. Jakýsi nerudný starý pán protestoval, ale já jsem se tam přece jen vecpal; sýry jsem dal nahoru do sítě, s vlídným pousmáním jsem se vtěsnal na lavici a prohodil jsem, že je dnes teploučko. Za několik okamžiků začal ten starý pán nervózně poposedat.
(...)
Nakonec se můj přítel těch sýrů zbavil tím, že je odvezl do jednoho přímožského města a tam je zakopal na pobřeží. A tím tomu místu zajistil značnou proslulost. Návštěvníci se najednou začali divit, proč si už dřív nepovšimli, jak silný je tam vzduch, a ještě řadu let potom se tam houfně hrnuli souchotináři a vůbec lidé slabí na prsa.

Nebo popis prázdninového paradoxu:

A my ostatní kluci, my co bychom byli milerádi obětovali deset školních pololetí za jediný den stonání a ani trošku jsme netoužili poskytnout rodičům nějaký důvod, aby na nás byli nafoukaní, my jsme si nedokázali uhnat ani housera. Blbli jsme v průvanech, a ono nám to dělalo dobře a byli jsme pak ještě čilejší; a jedli jsme věci, po kterých nám mělo být zle, ale jen jsme po nich tloustli a dostávali ještě větší hlad. Ať jsme si vymysleli cokoli, z ničeho jsme se nerozstonali – dokud nenastaly prázdniny. Potom, hned toho dne, kdy byla naposled škola, jsme dostali rýmu a černý kašel a všechny možné další choroby a ty se nás držely až do začátku nového školního roku; to jsme se najednou přes všechno, co jsme proti tomu podnikali, uzdravili a byli jsme na tom líp než kdykoli jindy.

Také se mi to stalo, úderem prvního dne prázdnin jsme pochodovali k doktoru. A tak by se dalo pokračovat. Kniha se vyznačuje velmi decentním anglickým humorem a sebeironií. Často se objevují romantické vzletné popisy, jejichž éterická konstrukce se při srážce s realitou složí jako domeček z karet:

Když jsme se k těm třem rybářům víc přiblížili, viděli jsme, že to jsou muži věkovití a velebného vzezření. Seděli v té pramici na třech stoličkách a upřeně pozorovali své vlasce. A rudý západ slunce vrhal mystické světlo na vodu, barvil naohnivo k nebi strmící lesy a dělal zlatou svatozář z nakupených mraků. Byla to chvíle hlubokého okouzlení, extatických nadějí a tužeb. Naše malá plachta se odrážela od purpurové oblohy, kolem nás se snášelo šero a halilo svět do duhových stínů; a zezadu se k nám plížila noc. Připadali jsme si jako rytíři z nějaké dávné legendy, plavící se přes tajuplné jezero do neznámého hájemství soumraku a k veliké říši zapadajícího slunce.
Ale nevjeli jsme do hájemství soumraku; vjeli jsme plnou rychlostí do té pramice, co na ní chytali ryby ti tři starci.

Příjemná atmosféra knihy nijak neodráží potíže, které v té době autor měl. Sice již vydal první knihu, „Na jevišti a bez angažmá“, v níž popisoval zkušenosti z tříletého účinkování v kočovné herecké společnosti, ale rozhodně se nedá mluvit o úspěchu a dostatku finančních prostředků. Prorazit se mu podařilo až se Třemi muži na toulkách, kteří vycházeli jako seriál v časopise Home Chimes v roce 1889. Původně to měl být spíše místopisný a historický průvodce po horním toku Temže, redaktor jej ale přiměl ke změnám a většímu důrazu na osobní příhody třech přátel. A byl to dobrý krok... (podle české Wikipedie)

A tak jsme se příští večer opět sešli, abychom prohovořili a projednali své plány. Harris řekl: „V první řadě se musíme dohodnout, co si vezmeme s sebou. Ty si vem kousek papíru, Jerome, a piš, ty Georgi, ty si vem k ruce katalog z toho obchodu se smíšeným zbožím a mně někdo půjčte tužku a já potom sestavím seznam.“ To je celý Harris – ochotně vezme sám na sebe břímě veškeré práce a vloží je na bedra těch druhých.

Všichni tři hrdinové jsou skutečné postavy, Jerome je autor, George je George Wingrave, který se později stal senior manažerem Barclayovy banky, Harris je Carl Hentschel, zakladatel londýnského tiskařství. Pouze pes Montmorency je zcela smyšlený. (podle anglické Wikipedie)

Potom jsme provedli úklid a všecko dali pěkně do pořádku (nepřetržitá dřina, která mi pomalu začínala dost jasně osvětlovat problém, s nímž se často potýkám – co dělá žena, která má na starosti jen jednu jedinou domácnost, aby nějak zabila čas) a asi tak v deset jsme vyrazili na úsek, který měl podle našich plánů znamenat dobře celodenní cestování.

Pokud byste se chtěli podívat na mapku, kudy tři přátelé pluli, najdete ji v anglické Wikipedii:

By Grzegorz B. – Own work, CC BY-SA 3.0, Link

Tím, jaký klid dovedu zachovat před vzrušujícími nápisy a s jakým nedostatkem entuziasmu naslouchám historiím místních rodin, odjakživa ohromuji důstojné kostelníky a jejich city zraňuji špatně zakrývanou nedočkavostí, abych už byl pryč.

Celou knihu si můžete přečíst online v češtině i v angličtině (text, skenované knihy), případně v angličtině i poslechnout.

Pak jsme svinuli plachtu a všichni čtyři jsme vystrčili hlavu přes bok lodi, podívali jsme se na vodu a zachvěli jsme se. Včera večer jsme se opájeli vidinou, jak vstaneme za časného jitra, odhodíme deky a šály, stáhneme plachtu, s bujarým pokřikem skočíme do řeky a s velikým gustem si dlouze, příjemně zaplaveme. Teď však, když to jitro nastalo, se nám ta vyhlídka už nezdála tak lákavá. Voda vypadala mokře a mrazivě a vítr studil.

Kniha se řadí do stejné skupiny jako Saturnin, Svatební cesta do Jiljí a Čisté radosti mého života - tedy takových, které můžete otevřít kdykoliv a na jakékoliv stránce a vždycky vás čtení potěší.

Já sám německy neumím. Ve škole jsem se němčině učil, ale do dvou let potom, co jsem vystudoval, jsem z ní všechna slovíčka zapomněl a od té doby je mi mnohem líp.

Aktualizace 27. 11. 2021: Ještě jedna ukázka:

„Moje panička jich zmerčila teprvá teď, V poslední chvíli. Ráčej za mnou, vašnosti.”
„Zmizte!” opakoval jsem. „Ztraťte se, než přeskočím tu zídku a zabiju vás.” To ho zřejmě překvapilo.
„Copak voni nechtěj vidět zdejší náhrobky?” ptal se.
“Ne!” odpověděl jsem. „Nechci! Chci zůstat stát na tomhle místě, opřený o tuhle oblázkovou zídku. Zmizte a nechte mě na pokoji. Jsem přecpaný krásnými a ušlechtilými myšlenkami a v tom stavu chci setrvat, protože je mi v něm dobře a příjemně. Tak se mi tu nemotejte, nerozčilujte mě a nesnažte se těmi svými pitomými náhrobky ze mě vyplašit moje lepší já. Táhněte, sežeňte si někoho, kdo vás levně pohřbí, a já zaplatím polovičku výloh.”
To ho na okamžik zarazilo. Promnul si oči a pozorně se na mě zadíval. Zvenčí vypadám dost lidsky, a tak si to všechno nemohl srovnat v hlavě.
„Voni sou v těchle končinách cizej, že jo ?” ptal se.
„Voni tady nežijou ?"
„Ne,” řekl jsem, „nežiju tady. Kdybych tady žil, tak byste nežil vy.”
(Str. 82)

Odkazy:

• Tři muži ve člunu ve Wikipedii
• Tři muži ve člunu v ČBDB
• Tři muži ve člunu v Databázi knih

nakladatelství Odeon, Praha, 1975