Velmi střízlivé vyprávění o autorčině životě, prosyceném láskou k přírodě a farmaření. Byla tím fascinovaná odmalička, a odmalička také věděla, že bude žít na farmě. Po střední škole (a domácí vzpouře proti vysokoškolském studiu) si našla práci na prvním statku. Vše pro ni bylo nové, ale vše ji bavilo a zajímalo.
Zůstala jsem tam rok. Rodiče už se dávno vzdali naděje, Že by mě ranní vstávání a manuální práce vyléčily z mého snu o farmaření. Připomínali mi, že ještě není pozdě rozmyslet se a jít na univerzitu, ale já už se pevně rozhodla. Chtěla jsem si rozšířit obzory, a tak jsem se odhodlala odejít z domova a najít si práci, která by mi umožnila žít na farmě. (Str. 18)
Další byla práce jako pastýřka v Cheviotském pohoří ve Skotsku, tam strávila dva roky, pak přišla epizoda nejsilnější, a to po všech stránkách – Nový Zéland. Janet toužila spatřit zemi proslulou krásnou přírodou a chovem ovcí – a také se potřebovala odstřihnout od dosavadního světa a událostí v něm. Nový Zéland byl jako zjevení, zejména poté, co místo práce kontrolora kvality našla možnost žít a pracovat na ostrově Aroa jako správkyně, a přitom tam moci chovat svá stáda.
Při probuzení jsem po ránu ležela, poslouchala vlny na pobřeží a okénkem pozorovala blednoucí oblohu. Když rachotil příboj nebo do nízké plechové střechy bubnoval déšť, znovu jsem zavřela oči, ale pokud byla obloha jasná, převalovala jsem se, až jsem se natáhla z postele a otevřela dveře, které vedly přímo na zahradu. Dovnitř jimi pronikly první paprsky slunce a vůně půdy, mokré trávy, řas a útesů. Pak se provinile vplížili psi a stočili se do klubíčka na ovčí kožešině. Neměla jsem hodiny, ale naučila jsem se odhadovat čas podle toho, jak mi na stěnu v ložnici dopadalo světlo — čas stejně nebyl důležitý. Nakonec jsem si klekla a vyhlédla z okna na moře. Bylo to, skoro jako bych se ocitla v lodní kajutě — voda byla tak blízko, že když hodně foukalo z jihu, kapky příboje mi dopadaly až na okno a jarní příliv vršil u vnější stěny domu hráze z oblázků. Když bylo moře v zátoce klidné a lákavé, odhodila jsem noční košili a šla si na pláž zaplavat. (Str. 99)
Bylo to osamělé, ale léčivé místo – dokud se vše nepokazilo tak strašně, že při tom málem přišla o život…
Po návratu do Anglie následovala svatba, život ve městě – ale také dohoda, že se co nejrychleji přestěhují na venkov. Ve třetím měsíci těhotenství našli Milesovu farmu, další jedinečné, kouzelné místo.
Auta, domy i lidi jsem nechala za sebou a vstoupila skrz hustou hradbu kaštanů do zelené oázy jako z jiného světa. Farma ležela na úplné samotě, zasazená doprostřed osmihektarové pastviny rozdělené na devět políček lemovaných mlázím a nálety divokých narcisů.
Zblízka jsem přes živý plot na levé straně vedle stodoly spatřila sad s jabloněmi a hrušněmi a na travnatém výběžku přede mnou se objevila studna se stříškou, rumpálem a kbelíkem na řetězu. Za šeříkovým keřem napravo, skrytý v zátiší obrovského červeného tisu, se pod mechem porostlou střechou s velikánským komínem krčilo malé dřevěné stavení pobité prkny. Přivítat mě přišel zrzavý kocour a artritická kolie, která přátelsky vrtěla ocasem. (Str. 172)
Brzy po nákupu se ovšem začalo ukazovat, co vše je třeba vylepšit, předělat, dokoupit, stroje jsou staré, dům starý přes 400 let, zkrátka – opět a pořád neustálá dřina. Až se čtvrtým dítětem jim začala farma být malá a hledali něco většího. Farma Holcombe v jihozápadní Anglii, na vrchovině. Opět nové působiště, obrovské pozemky a kopcovitý terén…
Celý život plný práce. Kniha ale obsahuje i procítěné (přestože stejně strohé) popisy nádherné přírody a pocitů z ní.
Nejkrásnější místo ze všech bylo odlehlé horské pleso, nějakých šest set metrů do kopce, daleko od cest i obydlí. Vzpomínám si, že když jsem tam plavala, viděla jsem břidlici, řasy a malého kropenatého pstruha tak jasně jako přes sklo, zatímco mi nad hlavou krákali havrani a ze břehu na mě zíraly udivené ovce. Pokud existoval ráj, pak to bylo určitě tady, kde se obloha, voda, tráva i kámen spojily v dokonalý celek barev i tvarů. Lákaly mě ovčí pěšiny, které se klikatily mezi tmavými rašeliništi, přes šedá suťoviště, obcházely zrádný zelený mech a bělavé chocholky suchopýru a zanořovaly se do fialových moří vřesu. Mohla jsem tu chodit nebo jezdit celý den a nepotkala jsem živou duši. (Str. 22)
Výsledná kombinace je prostě úžasná; jen fascinovaně čtete, je to jako vyprávění někoho blízkého. Rozhodně doporučuji!
Odkazy:
WHITEOVÁ, Janet. Pastýřka. Praha: Paseka, 2019. ISBN 978-80-7637-039-5.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.