Ryšavého Cesty na Sibiř jsou na naše poměry dost překvapivá kniha, jednak rozsahem - oba díly dohromady mají přes 600 stránek, jednak formou. Ačkoliv je psaná moderně, moderním jazykem a z pohledu současného člověka, odkazuje na velké romány realistických klasiků. Žádné velké experimenty nebo postmoderní guláš, jen proud vyprávění.

Text je psaný v ich formě a popisuje cesty a natáčení dokumentů, za kterými stojí sám Martin Ryšavý. Je to tedy spíše cestopis a zápletky a postavy mají předobraz v realitě. Spolucestovatelka při prvních dvou výpravách, Jévočka, je nepochybně Pavlína Brzáková, etnoložka a spisovatelka, specializující se na Sibiř.

„Trpěla jako zvíře, hlady, žízní, horkem, zimou a hlavně podivínstvím a nevyzpytatelnou náturou všelijakých lesních lidí, osamělých, alkoholem zpustošených lovců a bezdětných stařen, od kterých musela za etnologický materiál, který jí poskytli, snést jejich šílenství, nesmyslné a nepředvídatelné poryvy něhy, vzteku, vášně, zlomyslnosti, tuposti a dobrodušné žvanivosti uprostřed nekonečných, komáry a medvědy zamořených lesů, kde nebylo úkrytu ani odpočinku.“ (str. 75)

Celý první díl jsem si lámal hlavu, kdo by mohl být Nosák, esoterický snílek a žvanil, utápějící se duchovnu, diskuzích a představách. Esoteriky totiž neznám dost na to, abych jej z náznaků poznal. Na začátku dílu druhého to ovšem bylo jasné prakticky ihned - aféra s přiotrávením frekventantů kurzu exotickými bylinami proběhla i médii. A když už jsem měl jméno, Petr Chobot, ukázalo se, že i Nosák je vlastně nápověda.

Hlavní hrdina, v době sametové revoluce studující, nemá příliš jasno o své budoucnosti. Vědecký život ho neláká, usedlé povolání také ne, cesta s humanitární pomocí do Rumunska ukáže, že ani dobrodruh z něj nebude.

„V té době jsem stále opouštěl jedno pro druhé a žil v očekávání nějakého osudového setkání, které ve mně konečně zaplní to palčivě prázdné místo, co mi nedávalo pokoje. Místo pro příběh, řekl bych. Byl to neklid v čirém stavu, posedlost, která neměla pořádný objekt, fanatismus bez boha a bez ideje, který se vybíjel v nekonečném odcházení. Hlavně nikde nezůstat moc dlouho, aby při tom náhodou nestihlo něco, protože žádné ovoce, které se nabízí, nezdá se být tím pravým. A dozraje-li, co s ním, když stejně nechutná? Člověk se ani nerozkouká a už cítí, že zas usychá nudou, za kterou už číhá její starší sestra úzkost. Ničím se pak dlouho nezabaví, protože hned ví, že jde jen o náhražku, a každou chvíli se přemisťuje, rychle a bez loučení, tam nebo onam, ve jménu toho známého neznámého, které se vždycky pozná podle toho, že má teprve přijít.“ (str. 45)

Ovlivněn smyšleným vyprávěním otce o jeho dobrodružstvích a taktéž smyšleným vyprávěním Nosáka o esoterickém ráji šamanismu, rozhoduje se impulzivně a vyráží s Jévočkou na Sibiř. Nevyhnutelně se sráží s realitou a představy berou rychle za své; cestovní útrapy, drsná příroda a usedlí kočovníci, decimovaní alkoholem, to jsou hlavní objevy...

„Zdá se, že si tu všichni vylepšují minulost do hrdinské podoby jako kdysi můj táta. Jévočka i já jsme z toho byli přešlí, ale Tamara Nikolajevna nás nešetřila. Jak byla v ráži, procházela hřbitovem od náhrobku k náhrobku, ukazovala prstem a říkala: 'Tomu bylo pětadvacet. Zmrzl. Tenhle dvaačtyřicet. Cirhóza jater. Třiatřicet. Utonul v řece. Tenhle se oběsil. Ten zastřelil. Tuhle ženu zabil vlastní syn. A tak dále. Za posledních deset let tu snad nikdo neumřel přirozenou smrtí.'“ (str. 93)

Následují další cesty, hledání pravého šamana a zjištění, že ačkoliv stopy dávných zvyků a víry ještě přetrvávají, autenticitu téměř nelze najít a ani snaha zakládat a plnit muzea není to pravé. (Ryšavého první sibiřský film se jmenuje „Duše v muzeu“ a je právě o tom.)

„Naďa mi k závěru ještě připojila obecné ponaučení: 'Naši představitelé nás teď učí radovat se z toho, že se vracíme ke všemu, čeho si vážili naši předkové: k uctívání boha ohně, boha slunce, boha země, boha tajgy... Jenže ty rituály, které k uctívání starých bohů patří, my doopravdy neznáme, děláme jen imitace. Někde jsme si přečetli, že tak a tak to dělali naši předkové, a z toho prý plyne, že i my to máme tak dělat. To se mi moc nezdá. A navíc: kdybychom se opravdu chtěli vrátit k duchovnímu životu předků, museli bychom pak naše starobylé obyčeje dodržovat pořád, celý rok, a ne se k nim hlásit jen při ysyachu. Celý život bychom tak museli přemýšlet a žít. Jenže to už nikdo dělat nechce. A pak je snad lepší nechat ty věci být, protože to stejně k ničemu dobrému nepovede. Není přece možné vydráždit duchy nepovedeným obřadem a pak si zase klidně sednout k televizi a vodce. Myslím, že něco takového nám nemůže projít. (...)“ (str. 276)

Sledujeme vývoj hlavního hrdiny, jeho propadání se do zmatků a pokrytectví v Čechách, útěk od problémů, „vyčištění hlavy“ na Sibiři i následné vyřešení neuspokojivé domácí situace.

„Cítil jsem se dobře a zjišťoval jsem s údivem, že návrat z tak dlouhé cesty způsobuje u mě dosud nikdy nezakoušený stav těla a mysli. Jako bych byl zničehonic obdařený zvláštní ochrannou vrstvou, něčím na způsob silového pole, které mě chránilo před vším, co by mi mohlo kazit náladu. Hádky a vášně, kterými se trápili televizní komentátoři politických událostí, mi připadaly nicotné, všechno se zdálo být přehledné a dokonce i budoucnost se mi tak jevila.“ (str. 123)

Styl vyprávění mi trochu připomínal Prsatého muže, tematicky podobný román jiného českého cestovatele, spojují je i podobné povahové rysy a motivace hlavního hrdiny, dlouhá souvětí ale odkazují spíše ke zmíněným klasikům. Forma stojí za bližší popis - je to sice jednoduché, ale plné vyprávění, hutný příval, valící se jako sibiřská řeka. Má až hypnotickou přitažlivost, ačkoliv mě cestopisy ani Sibiř příliš nezajímají, přistihl jsem se, že se mi knihu nechce zavírat, že se chci nechat proudem vyprávění unášet stále dál a dál...

vydala Společnost pro Revolver Revue, Praha 2008, ISBN 978-80-87037-13-3, cena 499 Kč (společně s druhým dílem)