Každoročně je návrat z lesa zpět do města těžší a bolavější. Duše touží po modré obloze, hvězdách, lesu se stromy tyčícími se až k nebi, po loukách, po ohni, řece, skalách, po dotyku bosých nohou v rose, hebké trávě, po větru, dešti, bouři i poledním tichu, po písni cvrčků i bzukotu včel...
A místo toho ráno budík, vlak plný lidí, práce plná počítačů, sousedi, co myslí že v domě žijí sami, vybetonované ulice a sem tam nějaký strom, který skomírá v umělém prostředí.
Nevím nevím jak to skloubit. Možná jednou něco praskne, přetrhnou se lana a řetězy co mě poutají, povinnosti, nutnosti a jednou tam zůstanu. Budu žít v domku u lesa, uprostřed zahrady, ráno vyjdu bos ze dveří a budu stát v trávě. Uvidím jak se příroda proměňuje v kole roku a pracovat budu na tom, co je právě třeba. Natřít plot, zrýt záhony, ostříhat jabloně, sklidit švestky...
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.