Sylvain Tesson: V sibiřských lesích (Wuwejův zápisník)

obálka V sibiřských lesích Sylvain Tesson si slíbil, že ještě před dosažením čtyřiceti let prožije nějaký čas jako poustevník v lesích. Je to pochopitelné, město člověka vyčerpává.

Sklony k poustevnickému životu se rodí z věčně se opakujících cyklů. Člověk musí nejdřív trpět zažívacími problémy uprostřed moderních měst, aby zatoužil po pasece s chatou, které se kouří z komína. Jakmile zkostnatí v tuku konformismu, zapouzdří se v sádle pohodlí, uzrál na povolání do lesů. (Str. 114)

Město vyčerpává, zatímco prostota posiluje.

Chata je královstvím jednoduchosti. Pod příkrovem borovic se život redukuje na životně nezbytné úkony. Čas urvaný každodenním povinnostem trávím odpočinkem, rozjímáním a drobnými radostmi. Rozpětí toho, co se musí udělat, je omezené. Čtení, čerpání vody, řezání dříví, psaní a nalévání čaje se stává liturgickým obřadem. Ve městě se všechno děje na úkor tisíce dalších aktivit. Les zhušťuje to, co město rozmělňuje. (Str. 33)

A tak jednoho dne, vybaven hromadou materiálu, zásob, nástrojů, alkoholu a bednou knih, stane v chatě na břehu Bajkalského jezera.

Z náklaďáku už zbývá jen tečka. Jsem sám. Hory mi připadají drsnější. Krajina se vyjevuje ve vší intenzitě. Praští mě to do očí. Je šílené, nakolik člověk zabírá pozornost jiného člověka. Přítomností ostatních ztrácí okolní svět výraznost. Samota dobývá zpět požitek z věcí. (Str. 27)

Šest měsíců, od února do července, sledujeme autorovy deníkové záznamy, jeho vycházky, myšlenky a postřehy z četby.

Jakkoli rozumím poustevnickým sklonům a touze po klidu, stejně mi Tesson připadá jak z jiného světa. Vyráží na mnohakilometrové „procházky“ při mínus třiceti stupních, prolévá se vodkou s místními alkoholiky, čte paměti Jüngera (kdo to je?), vozí s sebou pravoslavné ikony (svatý Serafim Sarovský, svatý Mikuláš, carská rodina posledních Romanovců, car Mikuláš II., černá Madona, str. 21) a jeho rusofilství je nepřehlédnutelné.

Rezonuji s ním pouze když popisuje každodenní život nebo velkolepost tamní přírody; ani myšlenky z knih bych si nevybíral stejně.

A co se týče deníku, je s podivem, jak málo se autor změní. V úvodu sice píše:

Zažil jsem zimu a jaro, štěstí, beznaděj a nakonec klid. V hloubi tajgy jsem se změnil. Pobyt na jednom místě mi přinesl to, co jsem už nenacházel v cestování. Genius loci mi pomohl ovládnout čas. (Str. 7 )

Ale v textu to vidět není. Jeho intelektuální hrátky s četbou jsou stále stejné, i po půl roce o samotě, ani ve vnímání jsem žádný rozdíl nezaznamenal. Chybí nějaký vývoj, završení, síla pro návrat a udržení klidu ve městě. Záblesky sebereflexe a logický fakt, že se s ním žena, „kterou miluje“ během těch měsíců rozešla (překvapilo by mě spíš, kdyby to neudělala), na to nestačí.

Nostalgie, melancholie a snění vyvolávají v romantických duších iluzi závratného úniku. Platí za estetické prostředky, jak vzdorovat ošklivosti, jenže pouze zastírají zbabělost. Kdo jsem? Zbabělec vystrašený světem, který se uchýlil do chaty v lesích. Srab, co se opíjí v tichu, aby nemusel přihlížet své době, aby náhodou nepotkal své svědomí, když bezcílně chodí po písečném břehu. (Str. 141)

Jistě, prostý život nepotřebuje pointu – kniha ale ano. Pro mě nakonec bylo čtení zklamání a není tu nic, k čemu bych se chtěl vracet.

Odkazy:

nakladatelství Garamond, Praha 2019, ISBN 978-80-7407-450-9, cena 260 Kč

Sylvain Tesson: V sibiřských lesích

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv