„Zatímco jásal a tančil na náměstích, přecceda nelenil a podnikal Kroky: - drastickým stlačením kursu měny vytvořil příslušné podmínky. A otevřel hranice.
Místní bohatec, disponující IQ nad padesát pojednou lehce znepokojeně zjistil, že stojí vybaven pytlíčkem víceméně bezcenné místní měny v ruce jedné a papírkem, představujícím velkoryse Přeccedou mu darovanou jednu z desetitisíců akcií Státního podniku na výrobu Úžasných Dvouplošníků v ruce druhé - proti dvěma jaksi - proč to neříci - zlehka bohatším seskupením.
První tvořila horda estébáků, zastupující zájmy a kapitál Východních mafií, která měla z Přeccedy leda tak prdel. -Což tohle už dávno nechtěli? Konečně se zbavili protivného vysedávání nad problémy škol, špitálů, nesmrtelnosti chroustů a tak. Mohli hrabat jako dřív, pouze s puncem oficiální prospěšnosti. Dříve nenávidění zpátečničtí diktátoři, státní šmelináři, dnes Pokrokové Pilíře Tržní Équonomiky...
Druhá byla tvořena Zahraničně-domácími pokrokovými osobnostmi typu Kamenického, Bacha, Valašky a dalších v čele enfantem terrible světových finančních trhů, Přeccedovým favoritem, Cambridgeským topičem Kokotem Mraženým. Takto kašpárky mafií západních.“

Ale s postupem času a s promítnutím do budoucnosti se odklání k jakési dystopii. Změna klimatu, likvidace veřejné dopravy a jednoznačná preference automobilů vedla k totálnímu zamoření měst smogem.

„Tam už si svištiblbové zasrali ovzduší tak, že bylo nařízený povinný nošení plynovejch masek. Nicméně - svištět nepřestali, ani omylem. Dál a dál se hnali za Vytouženým Snem - Za deset let už ani krok pěšky! Nežijeme v Africe, přece!!! Jsme Víc! Blahobyt, blahobyt, všecičko jde vyrobit!, stálo na četných plakátech, vyvěšovaných Vedoucí Stranou Santa-Konzuumag, GMBh.
Na Horách to ještě šlo, převládaly západní větry. Navíc to bylo přece jen vysoko, smogový mračna se valily přes vysočinu dál na východ, zaplavovaly kdysi úrodný kraje. V pustině mezi fabrikkama a dálnicema už nerostlo nic. Všechno žrádlo se dováželo.“

Jak to souvisí se Svenssonovou hospodou? Je ještě dost vysoko v horách, kde se ještě dá dýchat, kde zůstal i les, kde pořád roste tráva...

„-Nóó, hele, prostě kupujem pilu, bude z ní sjúprpezyjón, pro lepčí, jassan? A nejde aby tu smrděla tadleta knaypa...
Svenss ztuhnul trochu víc.
-Hele, hnoji, dáme ti ňákou vatu, jassan, ale - tady bude párkink, a boulink...-a pro lepčí diskárna, skvóč, teniskurt, kavárna a
krosárna, jassan? Tamdle bazén, vedle. Jýrgen tak přeje, no ne?“

Druhý den přijela větší skupinka, poslanec Norden, poskoci, úspěšňáci a mlamojové spolu s policií, která zajistila odhození pytlíku s bílým práškem, jeho nalezení a okamžité zatčení Svenssona. Patnáct let a propadnutí majetku - superpenziónu už nic nestojí v cestě. Po patnácti letech Svensson vychází na "svobodu" a protože všechno oč stál a pro co žil, je zničené, pouští se do řešení situace po svém.

Jak knihu zhodnotit... jazyk je pořád stejně hrozný. Kritika konzumu je přehnaná. Přechod k dystopii je trochu v pozadí a než mi došlo, že se jedná o vývoj během těch patnácti let kdy byl Svensson v base, byl jsem rozladěný - protože první dva díly nic takového nenaznačují, nic nenasvědčuje, že by to nebyl náš současný svět. Ujasnil jsem si to až při psaní recenze. Lineární děj a málo uvěřitelné Svenssonovo vybavení se vším potřebným. Dohromady asi nejslabší díl ze všech tří, ale pořád umí oslovit.

„I bez auta, mobilu a používání chemických smradů a jedů se dá - a paradoxně (?) velmi spokojeně - žít.“ (doslov Jiřího Fraňka)

Celá série by si zasloužila napsat znovu. Neměnit děj, ale formu. Vyházet hatmatilku, oslabit nebo vynechat experimenty, ubrat citáty(ne všechny knihu dokreslují). Podle mě by vznikla kniha o dost lepší.