Systém řečnických žánrů se v dějinách rétoriky měnil a obohacoval. Známá je Aristotelova žánrová triáda, podle které se řečnické žánry dělily na: (a) judiciální (soudní), (b) deliberativní (politické) a (c) epideiktické (přiležitostné). Současné pojetí řečnictví vyžaduje jinou, jemnější klasifikaci řečnických žánrů. Domníváme se, že dnešní rétorické praxi nejvíce vyhovuje funkční třídění, které vypracoval J. Mistrík (1977, s. 164—186). Ten klasifikuje rétorické žánry takto: (a) agitační žánry (např. politický projev, soudní řeč), (b) naučné žánry (např. přednáška, referát, koreferát, sdělení, diskusní příspěvek, polemika), (c) přiležitostné žánry (např. slavnostní projev, smuteční projev, pozdravný projev). K vyděleným žánrovým typům lze ještě zvlášť připojit (d) církevní/náboženské žánry (např. kázání, homilie), které se někdy méně vhodné zařazují mezi naučné žánry (srov. J. Mistrík 1980, s. 179).

Obecně platí, že autor řečnických žánrů chce určitým způsobem zasáhnout adresáta, vnutit mu své názory a svá přesvědčení. Proto při jejich realizaci hraje tak důležitou roli nejen komunikační situace a prostředí, ale hlavně psychický stav řečníka a posluchače. (Str. 29)

• Lexikální stránka řečnických projevů – tedy slovní zásoba. Aktivní, pasivní, živá nebo zastaralá slova, riziko mnohoznačnosti nebo konotací, užitečná synonyma a zrádná paronyma, cizí slova v řečnických projevech.
• Větná stavba řečnických projevů – typy vět a jejich délka, dvojzančnost výpovědí, odchylky od pravidelné větné stavby, slovosled, hromadění a nelibozvučnost.
• Zvuková modulace řečnických projevů – intonace, frázování (různé druhy pauz), větný přízvuk, důraz, tempo, zabarvení hlasu.
• O neverbální komunikaci – i to pochopitelně k rétorice patří, je tu přehled typů neverbálních signálů i druhy a jejich vymezení (proxemika, haptika, posturika, mimika, ...).
• Extralingvistické prostředky v rétorických textech – další velká oblast, která do projevů vstupuje. Presupozice, reakční čas, délka replik, frekvence, psychosomatický stav, empatie.
• O figurách, tropech a nefigurálních prostředcích v současné rétorice – tohle bylo pro mě asi nejzajímavější téma. Tropy jsou založené na významovém posunu slov (metafora, metonymie, přirovnání, synekdocha, ironie), zatímco figury na rozšíření nebo zúžení výrazů, změnách slovosledu, apod. Figur je v knize vyjmenovaná spousta a rozhodně stojí za prostudování.

Některým řečníkům brání v osvojování řečnických figur a tropů poměrně složitá řecká, resp. latinská terminologie. Cizí názvy jsou zde pro mnohé uživatele jazyka neprůhledné, proto nevidí také vnitřní souvislosti mezi pojmenovanými jevy (např. anafora op. epifora, asyndeton op. polysyndeton, klimax op. antiklimax). Zde se však musí vycházet ze zásady, že každé pojmenování nám pomáhá uchopit realitu, zmocnit se jí.

Zvládnout všechny dnes známé figury a tropy není tedy snadné. Není to ani nutné z hlediska potřeb řečnické praxe jednotlivce. Individuální úzus řečníka se zde zpravidla nekryje (co do rozsahu) s kolektivním rétorickým územ dnešní doby. (Str. 98)

Opravdu to projev mění, beletrizuje, posouvá k větší sugestivnosti.

Epizeuxis.

Opakování stejných slov v jedné větě několikrát za sebou bezprostředně, nebo po vložení jiného slova, např. Budeme ještě potřebovat hodně, hodně energie. Naléhavost významu slov zde vzrůstá rovněž rytmickou a zvukovou podobou. Nejblíže této figuře stojí anafora, epifora a epanastrofa. (Str. 100)

Další skupiny jsou emfatické prostředky (působí na city, prožívání, např. řečnická otázka), názorné (aluze, hyperbola, anekdota, … ), dynamické (vzbuzují a udržují napětí, např. gradace, zřetězení, … ), ozdobné (oxymóron, eufemismus), … ).

• Poitické řečnické projevy – základní fukce politických projevů, jejich persvazivní techniky, módní slova, expresiva.
• Některé logické aspekty rétoriky – argumentace, usuzování.
• Některé pragmatické aspekty rétorické komunikace – kooperační, manipulativní a zvořilostní princip, maximy etického chování.
• Typologie řečníků – podle temperamentů, žánrů, výkonu; tréma, muž a žena.
• Postoje k jazyku jako faktor ovlivňující rétorické texty – jazykový purismus, snobismus, perfekcionismus, logizování...

Kniha je perfektní úvod do teorie rétoriky po všech stránkách. Primární zaměření tedy není na praxi, i když řadu zásad a doporučení si z toho vytáhnout dokážete (a v příloze je seznam vybraných zásad). Čtení je to ale zajímavé a pokud někdy někde přednášíte, určitě stojí za prostudování.

Odkazy: