V další části přijdou na řadu řečnické nástroje – propojení, vyprávění, vysvětlování, přesvědčování a odhalení. Ty všechny jsou potřeba, neboť:

„Lidé nejsou počítače. Jsou to sociální tvorové s mnoha různými zvláštnostmi. disponují zbraněmi na obranu před nebezpečnými informacemi, jež mohou narušit světonázor, na němž jsou závislí. Tyto zbraně mají svá jména: skepse, nedůvěra, nelibost, nuda a nepochopení.“ (Str. 57)

Následuje příprava přednášky – vizuální pomůcky, příprava scénáře, nácvik a také zahájení se závěrem. Ty jsou obzvlášť důležité, protože první minuta rozhoduje, jestli publikum vůbec přednášku bude sledovat, a závěr zase ovlivní to, co si z ní zapamatují.

„Jiní řečníci se evidentně domnívají, že vysvětlovací potenciál slajdů jde zvýšit tak, že je naplní slovy a často bohužel stejnými slovy, která chtějí použít. Nic nemůže být dále od pravdy. Klasické powerpointové slajdy, které mají titulek a několik odrážek, z nichž každá obsahuje dlouhou větu, představují ten nejjistější způsob, jak pozornost publika úplně ztratit. Publikum si je totiž čte dopředu a v okamžiku, kdy o konkrétním bodě přednášející začne mluvit, už to nikoho moc nezajímá.“ (Str.124)

A pak už se dostáváme na pódium – dozvíme se, jak se obléci, jakou udělat mentální přípravu (a jak pracovat s trémou), jak vypadá prostředí a pomůcky, jak pracovat s hlasem (důraz, inonace) a jak vystupovat.

Knihu uzavírá reflexe, ve které se autor zamýšlí nad rostoucí důležitostí přednášek a jejich schopností působit na lidi a propojovat je. Svět je plný technologie a stroje většinu věcí zvládají spolehlivěji.

„V takové chvíli začínají mít lidé depresi. Začnou si klást otázky jako: K čemu jsou vlastně lidé ve světě, ve kterém jsou stroje neskutečně inteligentní při řešení úkolů, vyžadujících odborné znalosti?
Je to důležitá otázka a odpověď na ni je vlastně docela vzrušující. K čemu jsou lidé? Lidé jsou tu proto, aby byli mnohem lidštější než kdykoli předtím. Lidštější v tom, jak pracují. Lidštější v tom, jak se učí. A lidštější v tom, jak spolu sdílejí znalosti.“ (Str. 231)

První, čeho jsem si na knize všiml, byla jakási afektovanost. Používání bombastických hodnocení (fantastické, nejúžasnější), oblíbených buzzwordů (dar, příběh, ukázat zranitelnost). Celé jeto emotivní jako… jako… jako přednášky na TEDu. Takže vlastě kniha dodává přesně to, co slibuje – jak přednášet stylem této konference, vyvolávat emoce.

Další věc jsou příklady, těmi je kniha doslova prošpikovaná – je dobře vidět, že autor ví, o čem mluví, že vychází ze zkušeností.