„Prvních sto let po zavedení povinné školní docházky ve střední Evropě, kryjících se zhruba s 19. stoletím, nebyly dívky k vyššímu vzdělání prakticky připuštěny. Druhých sto let na tom byly lépe, ale skleněný strop rodiny a tradičních představ o uspořádání společnosti je držel v mezích. Už tehdy sice prospívaly na jedničky, zatímco kluci se znuděně poflakovali, ale ti to pak dohnali ostrými lokty v čistě mužském profesním světě. Jenže svět jasných hierarchií zmizel a s ním i mužské sebevědomí a jistota. A kdo je vybaven větší trpělivostí, odolností proti krátkodobému neúspěchu, schopností komunikace a ochotou skloubit osobní a profesní život a přenášet váhu tam, kde je aktuálně větší šance na úspěch?“ (str. 46)

Třetí část, „Proudy a protiproudy“, probírá, proč neexistuje ve vzdělávání jedna správná cesta a že se v něm zproblematizovalo prakticky všechno. Učebnice, vyučovací metody, místa, organizace a – to asi především – samotný cíl vzdělání.

„Touze testovat propadla na přelomu tisíciletí většina vyspělých zemí. Nejrůznější systémy plošných testů a od nich odvozených žebříčků nejlepších a nejhorších škol na dobrých deset let vzbuzovaly dojem, že právě ony pomohou vybřednout z nejasností, co je ve školách správné a co ne. Výsledek byl velkým zklamáním. Už po několika letech se ukazovalo, že testování a zveřejňování výsledků žádné zlepšení vzdělanosti nepřináší. Naopak, zveřejňované žebříčky škol vedly k ještě větší selekci.“ (Str. 61)

Naštěstí v jednom zůstává škola nenahraditelná, totiž ve vytvoření sociálního prostředí, kde se setkávají vrstevníci bez sociálních bariér nebo konkurenčních vztahů.

Závěrečná kapitola o českém školství, příznačně nazvaná „Rozpad systému jako specifická cesta reformy“, je příliš stručná. To podstatné tam je, podfinancování a negativní výběr v řadách učitelů, ale školy ničí i další věci – například příliš velké třídy. S davem třiceti žáků se moderní metody uplatňují o dost hůře, neže když by jich ve třídě bylo třeba patnáct. Nebo, což je věc státního řízení, fakt, že z pracovně právního hlediska nehraje aprobovanost učitele roli. Je zkrátka kvalifikovaný učit. Cokoliv. Takže může chemik může dostat k výuce angličtinu a žákům se jistě dostane stejně kvalitní podpora jako od angličtináře, který se tímto jazykem zabývá dvacet let… („Hustý, co?“)

Co s tím a jak školu proměnit doopravdy? Tomáš Feřtek vidí naději v rodičovské revoluci, v tom, že informovaní (v informačním věku vyrostlí) rodiče chtějí pro své děti něco jiného než tradiční školu.

Já se bojím, že alternativy, lesní školky, domácí učení a další kroky zůstanou pořád pod kritickým množstvím pro celospolečenskou změnu, a že zase zůstanou jen elitní. Ne nutně pro bohaté, ale pro změnu pro pedagogicky gramotné.
Potřebovali bychom změnu plošnou.
Reformu – a teď už opravdovou.

Ještě k formě textu – stručný, srozumitelný, esejisticky svižný a přitom informovaný. Vše je bohatě poznámkované, pečlivě ozdrojované, vše vychází z empirických dat a studií. Doporučuji.