Přátelé si myslí, že jej stravuje smutek nad porážkou od rytíře Bílého měsíce, ale pak by nešlo o ztrátu ideálu, protože boj s jiným rytířem a porážka by pořád byla uvnitř jeho vysněného světa.

Kniha je složená ze dvou dílů, první vyšel roku 1605 v Madridu a zaznamenal velký úspěch. Je to čirá parodie rytířských románů (bohužel jsem žádný z nich nečetl, těžko tedy odhadnout jak moc dobrá parodie to je), příhody jsou groteskní.

„Zkrátka, zajedl se tak do svého čtení, že četl v noci od světla do světla a ve dne ode tmy do tmy: a od toho nevyspání a ustavičné četby vyschl mu mozek tak, že ztratil rozum. Fantazie jeho se naplnila vším, čeho se dočetl v knihách, čarami, hádkami, bitvami, souboji, zraněními, dvorností, láskami, mukami a nemožnými nesmysly, a tak si nasadil do hlavy, že celá ta spleť vymyšlených bajek, jež četl, byla pravdou, že nakonec proň nebylo jistější věci na světě. (...)
Když už jeho rozum byl tak popleten, napadla ho nejpodivnější myšlenka, na jakou kdy na světě blázen přišel, totiž že je vhodné a nutné jak pro rozmnožení jeho cti, tak pro dobro země, aby se stal potulným rytířem, vyrazil do světa na koni a ozbrojen, hledat dobrodružství a napodobit vše to, o čem se dočetl, že bludní rytíři konali: napravovat křivdy a účastnit se nebezpečných příběhů, jejichž zdarem došel by věčného jména a slávy.“ (Str. 36)

Bláznivé rozhodnutí dona Quijota funguje jako katalyzátor bizarností, jednu chvíli se to jen hemží krásnými dámami, maurským zajetím, pletkami, o chvíli později dobrý rytíř osvobozuje skupinu ubohých zajatců (ve skutečnosti ovšem trestanců vedených na galeje) a je za to po zásluze vytrestán. Nad hlavní postavou, Rytířem smutné postavy, lze pociťovat nanejvýš trochu lítosti a špetku obdivu, jeho vypjatá idealizace rytířství a zejména romantické lásky ke své paní je směšná.

„Je to snad zbytečné zaměstnání nebo utrácení času, bloudíme-li světem, odmítajíce prospěch, ale veyhledávajíce nebezpečí, jimiž čestní mužové získávají nesmrtelnost? Kdyby mě bláznem nazývali rytíři a lidé urození a znamenití, měl bych to za neodpustitelnou urážku, ale že mě pokládají za hlupáka knihomolové, kteří nikdy nevstoupili na stezky rytířské, nedělám si z toho nic; jsem rytířem a rytířem umřu, přeje-li si to Bůh; jedni kráčení širokým polem pyšné ctižádosti, druzí nízkou otročí cestou podlézavosti, mnozí cestou klamné přetvářky a jiní cestou pravé zbožnosti; já se ubírám, následujíce svou hvězdu, úzkou pěšinou potulného rytířstva a dodržuje jeho zákony, odmítám sice odměnu, ne však čest.“ (Str. 549)

Druhý díl (vyšel roku 1615) napsal Cervantes jako reakci na údajné pokračování od Alonsa Fernándeze de Avellanedy a hojně v něm tyto falešné příhody kritizuje, když nechává dona Quijota, aby se s knihou, resp. s oběma setkal (jak s podvrhem, tak s prvním dílem). Stojí na tom vlastně i velká část zápletek, lidé totiž dona Quijota z knih znají a tak se paradoxně stává slavným a známým, přesně jako v románech – byť to není pro jeho hrdinství, ale pro jeho bláznovství. Dokonce, zejména vévoda s vévodkyní, nelitují prostředků k tomu, aby mu nějaká slavná dobrodružství zinscenovali a pohrají si i se Sancho Panzou, kterého učiní vladařem na ostrově.

Druhý díl je hlubší, postavy jsou vykreslené trochu jinak a kontrastněji. Sancho, v podstatě přízemní hlupák, během svého panování prokáže tolik selského rozumu, že překvapuje všechny, kdo se o něm dozvědí. Don Quijote ohromuje svou vzdělaností a moudrostí prakticky ve všech oblastech – o to nepochopitelnější je jeho posedlost. Pohleďte třeba na rady Sanchovi, předtím než přebírá vladařský úřad:

„Nikdy se nedej vésti zákonem zvůle, poněvadž to dělají hlupáci, kteří se mají za chytráky. Ať slzy chuďasovy v tobě probouzejí více soustrasti, nikoli však více práva než důvody bohatcovy. Snaž se odlišit pravdu mezi sliby a dary bohatého jako v nářku a naléhání chudého. Když je možno a hodno užíti laskavosti, neuvaluj celou přísnost zákona na viníka, neboť pověst soudce přísného není lepší než pověst soudce milosrdného. Jestliže snad nakloníš váhu spravedlnosti, ať to není pod tíží daru, ale pod tíží slitování. Přijde-li ti soudit při některého tvého nepřítele, přestaň mysliti na svou urážku a mysli na právo případu. Ať tě vášeň vlastní neoslepuje ve při cizí, neboť chyby, kterých by ses tehdy dopustil, byly by většinou bez nápravy; pakliže bys je mohl napravit, bylo by to na škodu tvé pověsti, ba i tvého jmění. Přijde-li hezká žena žádat tě o spravedlnost, nehleď na její slzy a neposlouchej její nářek a rozvaž dlouze podstatu její žádosti, nechceš-li, aby tvůj rozum vzal za své v jejím nářku a tvá dobrota v jejím vzdychání. Nekárej slovy ty, jež máš trestat skutky neboť nešťastnému stačí trest sám a netřeba k němu přidávat zlé řeči.“ (str. 602)

Jeho směšnost s postupem času bledne – zásadový rytíř tím spiknutím svou důstojností a neochvějným ideálem projíždí jako nůž máslem, vévoda s vévodkyní se možná baví, ale vlastně jsou směšní spíše oni.

Kniha, ačkoliv je svými téměř 800 stránkami k nepřečtení, za přečtení rozhodně stojí. Odkazují se ni stovky kulturních zmínek, stala se základem několika používaných rčení, je příkladem toho, jak parodie předčila parodované – co dnes víme o španělských rytířských románech? Ale donkichotství zná každý.

„Oba kavalíři byli svrchovaně spokojeni slyšíce dona Quijota líčit podivuhodné příhody jeho života a stejně se divili jeho nesmyslům, jako uhlazenému způsobu, s nímž je vypravoval. Brzo jej měli za rozumného, brzo se jim měnil v blázna a nedovedli se rozhodnout, jaké místo mu vykázat mezi rozumností a bláznovstvím.“ (Str. 696)

Podle Václava Černého ve Španělsku svým vydáním Don Quijote zabil celý žánr, po něm už žádný nový román nevyšel. Nezdá se mi ovšem, že by nějaká kniha byla tak mocná, spíše bych řekl, že vystihla duch změny, odchod rytířství.

nakladatelství Levné Knihy KMa, Praha 2005, ISBN 80-7309-190-9, cena asi 99 Kč