William Shakespeare: Hamlet

Psát o Hamletovi? Nepůjdeme radši nanosit nějaké dřevo do lesa? Jednu z nejcitovanějších divadelních her snad ani nemá smysl rozebírat, jiní to udělali mnohokrát. A lépe.

Obsah je popsaný stručně na Wikipedii, ve čtenářských denících tady nebo tady, plný text v angličtině na Shakespeare Online, ukázky v češtině v Literárním doupěti, kompletní překlad Josefa Jiřího Kolara (1855) a Františka Nevrly v projektu Kapradí. Mimochodem, tohle je překlad E.A.Saudka. A konečně vynikající článek v Reflexu.

Děj je poněkud překombinovaný; překvapilo mě, kolik je tam mrtvých. Jestli jsem dobře počítal, tak devět vesměs hlavních postav. Také mi to trochu připomínalo antické báje a tragédie, bohužel nedokážu přesně určit které, protože se v nich moc neorientuji. Ale téma bratrovraždy, matka vdaná za vraha, syn jako vykonavatel pomsty... Přečetl jsem si v Reflexu, že původ je spíše severský, ale antický dojem to moc nezměnilo.

Souhrn děje z Wikipedie:

Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku Gertrudu a stal se králem.

Hamlet prahne po pomstě, zcela mu zaměstnala mysl. Předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu. Pak v jejím průběhu sleduje Claudia, který útěkem potvrdí svou vinu.

Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chce matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Slyší, že někdo poslouchá za závěsem, a v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.

Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem, aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Angličané je skutečně popraví.

Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt a nešťastnou lásku k Hamletovi, a posléze utonula za nejasných okolností (není jisté, zda šlo o sebevraždu, nebo o nehodu). Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.

Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet uzmutým otráveným mečem zabije Laerta, ale sám je zraněn. Hamletova matka, jako svědkyně souboje, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius pro Hamleta. Hamlet umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia zbytkem vína, které zabilo královnu Gertrudu. Na poslední chvíli zastavuje Horacia před úkonem sebevraždy, aby všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají důležité postavy včetně hlavní, která zemře na konci.

Dost často se u Hamleta mluví o nerozhodnosti a váhání, ale mně tak nepřipadá. Že čekal na nejvhodnější příležitost a hodně rozmýšlel o příčinách i důsledcích chystané msty, to je přece přirozené a nesvědčí o slabosti. Spíše je na sebe zbytečně přísný (citace z překladu Jiřího Joska):

Kam vkročím, všechno křičí proti mně
a moji pomstu budí z mrákot. Co je
člověk, žije-li jenom proto, aby
jedl a spal? Nic jiného než zvíře.
Když Stvořitel nám do vínku dal rozum,
schopnost dívat se dopředu i vzad,
určitě nechtěl, aby jeho dar
hnil bez užitku. Ať už za to může
má ovčí netečnost anebo přísnost,
s kterou věc zkoumám - a ta stejně je
jen ze čtvrtiny daná rozmyslem,
zbytek je zbabělost -, já pořád nevím,
proč jenom říkám, že to udělám,
když mám chuť, důvod, sílu, prostředky
to udělat. Příkladů není málo.
Stačí se podívat na tohle vojsko
vedené mladým, jemným princem, jehož
duch naplněný božskou ctižádostí
se s vervou pustí do všeho a dá
svůj život i tu nejistotu po něm
napospas nebezpečí, štěstí, smrti -
pro flíček půdy. Stát se velkým, to si
nežádá bojovat za velkou věc,
to chce se porvat o malichernost,
pokud je v sázce čest. Já, kterému
zabili otce, zneuctili matku,
což pobouřit by mělo krev i rozum,
to nechám být a zahanbeně civím,
jak dvacet tisíc vojáků jde na smrt,
lehnout si do hrobu jak do postele,
jen kvůli iluzi, záblesku slávy,
pro ždibek země, kam se sotva vejdou
a který sotva stačí zahrnout
všechny ty mrtvé. Odteď příkaz zní,
když myslet, tak jen na zabíjení!

Hamletův slavný monolog. Všichni jste ten výjev určitě někdy viděli, princ dánský, třímaje lebku, deklamuje „být či nebýt, toť otázka“ (popř. „žít či nežít, to je oč tu běží“). A právě lebka je omyl, k monologu vůbec nepatří. Hamlet sice nad lebkami přemítá na hřbitově: „Ta lebka mívala jazyk a taky kdysi zpívala. Jak surově ten chlap jí tříská! Jako by to byla skráň Kainova.“ (str. 147), ale svou řeč o bytí a nebytí pronesl nejméně o deset obrazů dříve.

Když jsem si listoval v obrazové knize o výtvarném umění, myslím že to byly Slavné obrazy od Rolfa H. Johannsena, zaujal mě Millaisův obraz Ofélie. Zapamatoval jsem si jak vypadá, že jde o ztvárnění scény z Hamleta mi ovšem nějak proklouzlo mezi prsty. Ale asi to Millais namaloval tak dobře, že jsem ihned scénu - předlohu obrazu - poznal.

Tam nad říčku se nachyluje vrba
a zhlíží v proudu stříbrošedé listí.
K té přišla ověnčena věnci z kopřiv,
kohoutků, chudobek a oněch kvítků,
...
Tu, jak se proutím šplhala, ty věnce
chtíc rozvěsit, zlá haluz pod ní praskla
a ona spadla do plačících vln
i s věnečky. Šat její rozestřel se
a jako rusalku ji chvíli nes. (str. 143)

Myslím, že u Shakespeara je nejzajímavější jeho dokonalá znalost lidských povah, roztroušená nenápadně po celé hře. Tuhle jeden verš, tamhle jiný, ale nad každým by se dalo přemýšlet hodně dlouho.

Jeť lásky vždy jen kolik strachu v ženě:
buď obou málo, nebo neskončené. (str. 92)

Tak bezhlavě se snaží vina skrýt se,
že strachy z vyzrazení vyzradí se (str. 125)

Já vím, že v naší tučné, dušné době
neřesti omlouvat se musí ctnost,
ba dvořit se jí, když ji napravuje. (str. 112)

---

Aktualizace 13. 9. 2025: Druhé přečtení (tentokrát v překladu Jiřího Joska) mě bavilo víc než to první. Všímal jsem si, jak promyšleně Hamlet zasahuje, jakým způsobem dává všem zabrat, ať už v předstíraném bláznovství, nebo ve skutečných činech. Nevím kde se zrodila tradovaná představa o jeho váhavosti – vždyť v rámci svých možností dělal maximum!

A ty hříčky, poznámky a narážky, když aranžuje divadelní představení nebo když vrací Ofélii její odmítnutí:

HAMLET Tenhle nám to poví. Herci už jsou takoví. Co nevědí,
nepovědí.

OFELIE Ale řeknou nám, co ukazovali?

HAMLET Jistě! Ti se nestydí říct, co ukazujou, ani ukázat,
co si řeknete. A když vy jim to beze studu ukážete,
oni vám řeknou, co to je.

OFELIE Jste ošklivý. Budu se radši dívat na hru.

PROLOG Přišli jsme vám tragédii hrát,
a ten z vás, který nás má rád,
bude nás tiše poslouchat.
Odejde.

HAMLET To byl prolog, nebo veršovánka do prstýnku?

OFELIE Bylo to krátké.

HAMLET Jako ženská láska.

To když mu na otcův rozkaz vrátila dopisy a zakázala mu ji navštěvovat.

HAMLET Já bych mohl vyprávět leda tak historky o pimprlatech,
které se vodí na provázku a které předstírají lásku.

OFELIE Jste tvrdý, princi.

HAMLET Stačí pár vzdechů, trocha něžnosti a moje tvrdost
změkne – k vaší lítosti.

OFELIE Vy si mě dobíráte.

HAMLET Je lepší, když si jeden druhého dobře dobírá, než
špatně bere. – Tak začni, vrahu. Přestaň se už pitvořit a spusť!

Opravdu ji nešetří a jeho poznámky jsou ostré a chytré zároveň. Což se nedá říct o Poloniově toporné snaze:

(… )
A jelikož je stručnost duší vtipu
a zdlouhavost mu dělá dlouhý nos,
řeknu to zkrátka. Váš syn ztratil rozum.
Zbláznil se, řek bych já, neboť i blázni
mají svůj rozum, i když k zbláznění.
Však o to nejde.

GERTRUDA
K věci, bez příkras!

POLONIUS
Příkrasy se mi, madam, oškliví.
Je pravda, že je blázen, což je smutné,
a smutné je, že je to pravda, že?
To byl jen hloupý žert. Tak bez příkras.

V článku jsem ještě opravil odkazy (článek v reflexu už je pouze ve webarchivu), vložil citaci s přehledem děje z Wikipedie a doplnil databáze knih.

Odkazy:

• Hamlet v Databázi knih
• Hamlet v ČBDB
• Tragédie Hamlet – Rozbor díla, děj, postavy, zajímavosti