William Shakespeare: Hamlet (Wuwejův zápisník)

William Shakespeare: Hamlet Psát o Hamletovi? Nepůjdeme radši nanosit nějaké dřevo do lesa? Jednu z nejcitovanějších divadelních her snad ani nemá smysl rozebírat, jiní to udělali mnohokrát. A lépe.

Obsah je popsaný stručně na Wikipedii, ve čtenářských denících tady nebo tady, plný text v angličtině na Shakespeare Online, ukázky v češtině v Literárním doupěti, kompletní překlad Josefa Jiřího Kolara (1855) a Františka Nevrly v projektu Kapradí. Mimochodem, tohle je překlad E.A.Saudka. A konečně vynikající článek v Reflexu.

Děj je poněkud překombinovaný; překvapilo mě, kolik je tam mrtvých. Jestli jsem dobře počítal, tak devět vesměs hlavních postav. Také mi to trochu připomínalo antické báje a tragédie, bohužel nedokážu přesně určit které, protože se v nich moc neorientuji. Ale téma bratrovraždy, matka vdaná za vraha, syn jako vykonavatel pomsty... Přečetl jsem si v Reflexu, že původ je spíše severský, ale antický dojem to moc nezměnilo.

Dost často se u Hamleta mluví o nerozhodnosti a váhání, ale mně tak nepřipadá. Že čekal na nejvhodnější příležitost a hodně rozmýšlel o příčinách i důsledcích chystané msty, to je přece přirozené a nesvědčí o slabosti.

Hamletův slavný monolog. Všichni jste ten výjev určitě někdy viděli, princ dánský, třímaje lebku, deklamuje „být či nebýt, toť otázka“ (popř. „žít či nežít, to je oč tu běží“). A právě lebka je omyl, k monologu vůbec nepatří. Hamlet sice nad lebkami přemítá na hřbitově: „Ta lebka mívala jazyk a taky kdysi zpívala. Jak surově ten chlap jí tříská! Jako by to byla skráň Kainova.“ (str. 147), ale svou řeč o bytí a nebytí pronesl nejméně o deset obrazů dříve.

Když jsem si listoval v obrazové knize o výtvarném umění, myslím že to byly Slavné obrazy od Rolfa H. Johannsena, zaujal mě Millaisův obraz Ofélie. Zapamatoval jsem si jak vypadá, že jde o ztvárnění scény z Hamleta mi ovšem nějak proklouzlo mezi prsty. Ale asi to Millais namaloval tak dobře, že jsem ihned scénu - předlohu obrazu - poznal.

„Tam nad říčku se nachyluje vrba
a zhlíží v proudu stříbrošedé listí.
K té přišla ověnčena věnci z kopřiv,
kohoutků, chudobek a oněch kvítků,
...
Tu, jak se proutím šplhala, ty věnce
chtíc rozvěsit, zlá haluz pod ní praskla
a ona spadla do plačících vln
i s věnečky. Šat její rozestřel se
a jako rusalku ji chvíli nes.“ (str. 143)

Myslím, že u Shakespeara je nejzajímavější jeho dokonalá znalost lidských povah, roztroušená nenápadně po celé hře. Tuhle jeden verš, tamhle jiný, ale nad každým by se dalo přemýšlet hodně dlouho.

„Jeť lásky vždy jen kolik strachu v ženě:
buď obou málo, nebo neskončené.“ (str. 92)

„Tak bezhlavě se snaží vina skrýt se,
že strachy z vyzrazení vyzradí se“ (str. 125)

„Já vím, že v naší tučné, dušné době
neřesti omlouvat se musí ctnost,
ba dvořit se jí, když ji napravuje.“ (str. 112)

William Shakespeare: Hamlet

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv