„A víte ještě co, kluci? Ať vás víno dorazí, tento dareba hmatal vždycky svým chůvám pod šaty, vše jedno, shora, zdola, dopředu a dozadu, a panečku! učil se již zacházeti se svým příklopce. Každý den vykrášlila mu jej jedna z chův pěknými kytičkami, krásnými pentličkami, krásnými květinami, hezkými kokardami; a všechen čas trávily tím, že žmolily jej rukama jako lékárnickou cupaninu. Pak se řehtaly, když zdvihal uši, jako by se mu jejich hra nad míru líbila.
Jedna nazývala jej svým kohoutkem, druhá svým pírkem, třetí korálovou větvičkou, čtvrtá svým čípkem, svým špuntíkem, brčkem, vrtáčkem, hoblíčkem, pilníčkem, oháňkou, paličkou, růžovou jaterničkou, pytlíčkem.“

Nu a my všichni bychom mohli svorně žasnout nad dalšími aspekty celého díla. Nad ohromnou erudicí autorovou i jeho smyslem pro humor:

„Páni Pantagruelisté starověcí potvrdili, co pravím, a prohlásili, že je to nejen možné, nýbrž i že je manželské to dítě, které se narodilo ženě jedenáctý měsíc po smrti manželově.
Hippokrates, lib. de alimento.
Plinius, li. VII, cap. V.
Plautus, in Cistellaria.
(... vyjmenovává autory i zákony, v nichž se o jedenácti měsících hovoří ...)
Spoléhajíce na tyto zákony, mohou vdovy ještě dva měsíce po smrti svých manželů bezstarostně a po své chuti hráti si na přitlačenou.“ (str. 20)

Nad znalostí antické literatury:

„Některá dobrá vlna, odpověděl Panurgos, ji vyvrhne na břeh, jako vrhla Odyssea; a některá dcera královská, jdouc za krásného počasí na procházku, ji najde, pak ji dá znamenitě provést a při pobřeží dá mi postaviti nějaký velkolepý kenotaf, jako učinila Dido svému choti Sichaiovi; Aeneas Deifobovi, na pobřeží trojském u Rhoiteia; Andromaché Hektorovi ve městě Buthrotu; Aristoteles Hermiovi a Eubulovi; Athéňané básníku Euripidovi; Římané Drusovi v Germanii a Alexandru Severovi, svému císaři, v Galii; Argentarius Kallaischrovi; Xenokritos Lysidice; Timares svému synu Telentagorovi; Eupolis a Aristodiké svému synu Theotimovi; Onestes Timokleovi; Kallimachos Sopoliovi, synu Diokleidovu; Cattulus svému bratru; Statius svému otci; Germain de Brie Hervéovi, plavci bretonskému.“ (Str. 623)

I literatury soudobé: Na stránkách 205 - 210 je seznam knih, které Pantagruel prostudoval v knihkupectví Svatého Viktora. Všechny jsou parodie středověké šroubované názvy a navíc podle vysvětlivek je minimálně polovina uvedených názvů nějak odvozena od existujících spisků.

• Např. „De Polévkarum usu et honestate popíjendi, per Silvestrem, Prieratem Jacospinum“. Vysvětlivky říkají „O užitečnosti polívek a počestnosti v popíjení od Sylvestra de Prierio, jakobína. Tento mnich, který byl odpůrcem Lutherovým, pocházel z Prieria u italské Savony a jmenoval se Mazzolini. Sepsal apologii odpustků: De strigimagorum demonumque praestigiis.“
• Nebo „Tartaretus, de Modo cacandi“. Vysvětlivky říkají „Tartaretus, O způsobu sraní. Pierre Tartaret, profesor theologie na Sorbonně, psal komentáře k Aristotelovi. Burleskní titul jeho díla vzniká u Rableaisa aequivokací jeho jména Tarter, jež ve vulgární řeči znamená cacare.“
• A do třetice: „Pasquili, Doctoris marmorei, de Capreolis cum bodláko comedendis tempore Papali ab Ecclesia interdictio. Pasquilus, doktor mramorový: O tom, že lze jísti kůzlata s bodláky v době papežské, církví zakázané. Narážka na mramorovou otlučenou slochu, u lidu římského nazvanou Pasquillus (Pasquino), na niž byly připevňovány pamflety a letáky protipapežské (odtud slovo paskvil).“

Když už jsem zmínil komentáře... Tohle vydání jsou dvě knihy. 925 stran díla a 330 stran komentářů a výkladů. Pět překladatelů sdružených do kroužku (Jiho)česká Theléma překládalo a kompletovalo více než dvacet let! A že bylo co překládat a dohledávat, Rabelais text prošpikoval slovními hříčkami, narážkami a odkazy až k neuvěření. Pár příkladů:

• 437 „Venite apotemus. Pojďte, pijme. Slovo apotemus stojí místo potemus, aby narážka parodovala jitřní Venite, adoremus, pojďte, vzývejme.“ (str. 58)
• 623 „Spatřili jsme slova tlamatá, slova zelená .... Autor chce naznačiti slova všech barev a používá k tomu terminologie z heraldiky, kde tlama (franc. gueule) označuje barvu červenou.“ (Str. 251)
• 712 „Caenomanský, adjektivum odvozené od Cenomani, pojmenování obyvatel krajiny Le Mansu, která byla proslulá přípravou zvěřiny. Hříčka slovní s lat. slovem caena, večeře, jídlo, mania = vášeň.“ (Str. 262)

Njevětší prostor má satira středověkých poměrů.

• studentský jazyk, který prznil franouzštinu latinou, tak jako se to dnes leckomu stává s češtinou a angličtinou: „Signor Missayre, můj genius není aptně nátus k tomu, co praví tento flagitiosní nebulon, aby exkorioval kutikulu z naší gallské vernakuly: nýbrž viceversně gnavuji operně a vely a ramy enituji se, abych ji lokupletoval latinikomní redundancí.“ (Str. 202)
• středověké soudnictví, lpějící na učených nesrozumitelných glosách, formalitách a zbytečných komentářích, je demonstrováno na naprosto nesrozumitelných stránkách výkladu Jak pánové z Polibmi a z Čuchnisi vedli svou při před Pantagruelem bez advokátů: „Celou noc nedělali nic jiného (ruku na hrnci), než vysílali hlídky pěší a jízdné, aby zadrželi čluny: neboť krejčí chtěli udělati z odcizených ústřižků korouhev, aby jí pokryli moře oceánské, které tehdy bylo těhotné hrncem zelí podle mínění vazačů sena; ale fysikové říkali, že z jeho moči nepoznávají zřetelného znamení ani kroků dropů, aby se nažrali dvojostřených seker i drobů, leda že páni dvorští vydali na kvadrát rozkaz příjici, aby již nepaběrkovala po bourcích, neboť ti klackové již začali tančiti estrindore při píšťalce“ (str. 226) a pokračuje fraškou se soudcem, který rozhodoval házením kostek a za celou svou kariéru se nezmýlil.
• mnišskou lásku k dobrému a hojnému jídlu: „Jest to snad, odpověděl Rhizotomos, nějaká skrytá síla a zvláštní schopnost, skrytá v hrncích a velkých kozlících, která tam přitahuje mnichy, jako magnet přitahuje k sobě železo; nepřitahuje k sobě císařů, papežů ani králů? Či snad jest to přirozená indukce a inklinace, spojená s kutnami a kápěmi, která sama od sebe žene a pudí dobré řeholníky do kuchyně, třebaže by nebyli rozhodnuti a odhodláni tam jíti?“ (Str. 593)