Část první, tragický příběh Fausta a Markétky je vynikající dílo, čte se opravdu dobře. Má spoustu postranních a přitom hluboce pravdivých odboček, hlavní téma je asi každému známé - Faust, učenec a badatel, je trýzněn marností dosaženého poznávání a touží proniknout stále dál, k světu a pravdě, upíše se krví ďáblu:

Faust: "Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi,
v tu chvíli, libo-li mě sraz!
Když obelžeš mě lichotkami,
bych sebou sám byl spokojen,
když tvoje rozkoše mě zmámí -
to poslední buď pro mne den!
Toť sázka má."
Mefistofeles: "Já přijímám." (str. 79)

Faust: "Teď vyhojen už z pudu po poznání,
kdejakým ranám otevřen chci býti,
a lidstvu veškeru co dáno v užívání,
nechť jediné mé srdce cítí;
chci duchem, k vrcholu i dnu se nésti,
chci vychutnávat lidstva žal i štěstí,
bych lidským vědomím do všelidskosti vlil se
a nakonec, jak lidstvo, roztříštil se." (str. 81)

Zato druhá část tragédie... Podivné zápletky, patos a nečitelná "Klasická Valpuržina noc". V ní vzdává hold antice a možná také Dantově Božské komedii, ale je to suchopárné až nudné, dokonce ani verše neodpovídají zbytku díla. Asi mají znít vznešeně, ale já mám radši alespoň občas nějaký rým. Toulání se po Řecku, Sfingy, Paris a Helena; Mefistofeles působí jako směšná figurka nebo zvídavý pocestný, v podstatě postaven na úroveň mytologických řeckých kreatur, už žádný cynik, svůdce a pokušitel. Na konci se to změní, ale je to takové nevěrohodné. Jenže co naplat, bez druhého dílu by Faust nebyl úplný.

Tak alespoň přidám ještě jednu citaci z první části, to když Mefistofeles, vydávaje se za Fausta, káže novému, dychtivému studentu o nejrůznějších vědách a nebere si při tom servítky. O teologii:

"neb zrovna tam, kde pojmy chybí,
v čas příhodný lze slovo uplatnit.
Slovy se síla v půtce měří,
ze slov se krásně systém zmotá,
v slova tak výtečně se věří,
ze slova nesmíš uzmout iota."

Uzmout iota - pravděpodobně jde o iota subscriptum nebo adscriptum, diakritické znaménko v moderním zápisu staré řečtiny, v podstatě je to malý znak pro písmeno I a označuje cit. "ve výslovnosti zaniklé i-ové složky dlouhých dvojhlásek" (viz. Petr Březina: Cizojazyčná sazba -pdf, mimochodem navštivte i jeho stránky, stojí za shlédnutí).

Říká se, že šedá je teorie, zelený strom života, a že tak praví klasik. Tím klasikem je Goethe, resp. Mefistofeles:

"Šedá, můj příteli, je všechna teorie,
a žití zlatý strom se zelená."

Recenze, obsahy díla a citáty:

• Wikipedie o Goethovi
• Literárně-filosofická encyklopedie o Faustovi (stručně a jednoduše)
• Překladatel Otokar Fischer o Faustovi (podrobně a erudovaně)