Na svých pochůzkách Werther potká Lottu, nejstarší dceru knížecího správce, která se stará o své sourozence i o svého otce. Je nejen krásná, ale je i tak čistá duše, že se do ní Werther rychle zamiluje.

Abych ti po pořádku vypravoval, jak se to všechno zběhlo, že jsem se seznámil s jedním z nejroztomilejších stvoření, to sotva půjde. Jsem veselý a šťastný a tedy málo způsobilý k tomu, abych psal historicky!

Anděla! Fuj! To říká kdekdo o té své! Viď? A přece nejsem schopen ti říci, proč je dokonalá? Zkrátka, zaujala všechnu mou mysl.

Tolik prostoty s takovým rozumem, tolik dobroty s tak pevným charakterem, a ten klid duše, s kterým žije svůj opravdový, činný život! (16. června)

Stane se jejím každodenním hostem, hraje si s jejími bratříčky a sestrami, s Lottou rozpráví o všem, souzní i na plese svým obdivem k básníku Klopstockovi…

Dnes mi zas jednou padl do ruky můj deník, který už nějakou dobu zanedbávám, a žasnu, jak jsem tak vědomě, krok za krokem do toho do všeho zabředl! Jak jsem stále měl o svém stavu jasno, a přece jednal jako děcko, jak o něm stále mám jasno, a stále ani zdání o nějakém zlepšení. (8. srpna)

Má to jediný háček – Lotta je zaslíbena Albertovi a jeho ženou se také stane. Zpočátku to moc nevadí, resp. Werther to nevnímá:

Mohl bych žít nejkrásnějším, nejšťastnějším životem, kdybych nebyl blázen. Tolik krásných okolností se tak hned nesejde, aby potěšily lidské srdce, jako jsou ty, ve kterých teď žiji. Nemůže být pochyby, že jenom naše srdce samo je tvůrcem svého štěstí. Být členem roztomilé rodiny, být starým pánem milován jako syn, dětmi jako otec a Lottou – – – A dobrák Albert, jenž žádným vrtochem ani nezpůsobem neruší mé štěstí, jenž mě má upřímně a přátelsky rád, jemuž jsem po Lottě nejmilejším tvorem na světě – Viléme, je to radost nás poslouchat, když se na procházce bavíme o Lottě. Nic směšnějšího než tenhle náš vztah svět neviděl, a přece mě někdy dojímá až k slzám.

Když mi tak vykládá o její hodné matce, jak na smrtelném lůžku Lottě odevzdává svůj dům a své děti a Lottu poručila do ochrany Albertovy, jak od té doby je jako proměněná, jak se starostmi o domácnost a z vážné stránky života stala skutečnou matkou, jak u ní nemine ani okamžik bez činorodé lásky, bez práce, a jak jí přece neopustila její veselá mysl, ba rozpustilost. (10. srpna)

Ale jen do času. Vášeň bez odezvy se pomalu mění v zoufalství

Marně po ní vztahuji ruce, zrána, když se probírám z mrákot těžkých snů, marně ji v noci hledám na lůžku, když blažený nevinný sen mě oklamal, jako by seděla vedle mne na louce, jako bych její ruku choval v své a pokrýval ji tisícerými polibky. Ach, když pak ještě zpola v závrati spánku po ní tápám a tím se proberu – Proud slz vyráží z mého stísněného srdce a pláči bez útěchy, vstříc černočerné budoucnosti. (21. srpna)

Werther se rozhodne vyřešit to odjezdem, uchází se o místo u dvora. To také dostává a po bouřlivém rozloučení skutečně odjíždí. Přesto si s Lottou dál píše a jeho láska stále trvá. Když se do Wahlheimu vrátí, jejich trojúhelník se pomalu vyhrotí – Albert je neustálou přítomností básníka rozladěn, Lotta se ve svých citech nevyzná a Werther… dál trpí.

Stokrát jsem už byl tak daleko, že bych se jí byl vrhl kolem krku! Bůh na nebesích ví, jak je člověku, vidí-li před sebou přecházet tolik líbeznosti a nesmí-li po ní sáhnout. A sahání po věcech je přece nejpřirozenější lidský pud. Nesahají-li děti po všem, co se jim namane? A já? (30. října)

Postupně začíná chápat, že to vyřeší jen smrt.

A když měsíc zas vystoupil a stál nad černými mračny a přede mnou povodeň v strašlivě nádherném odlesku zněla a hřměla, tu mě zas zamrazilo a touha mě zas pojala! Ach, s rozevřenou náručí stál jsem nad propastí a dýchal jsem dolů! dolů – a ztrácel se v slasti. Propadnout se tam, se všemi strázněmi, se všemi útrapami, rozbouřit se a řítit se jako vlny! A nohu odpoutat od země nedovedls, nedovedls učinit konec veškeré trýzni! – Mé hodiny ještě nedošly – cítím to! Ó, Viléme, jak rád bych byl za to dal celé své lidství: s vichrem rozervat mračna, podchytit proudy! A kdoví, nedostane-li se jednou vězni této slasti! (8. prosince)