Dost knih a spánku, toulky zdravé,
stín lesa, bystřin zurčení,
pak úsměv selské dívky hravé,
jež polibek včas ocení,
kůň ohnivý, jenž zná však pána,
k obědu jídla nepřebraná
a láhev vína bílého,
samota, ticho. Vizte ho -
toť Oněginův život ryzí;
jemu se oddal jako snu,
v svém klidu nesčítaje dnů
krásného léta, jež nám mizí,
a zapomenul přátel, měst
i nudy vrtošivých cest. (Hlava čtvrtá, strofa XXXIX, str. 98)

A poznal statkářovy dcery; Olgu, odmalička zaslíbenou Lenskému, a její starší sestru Taťánu. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se Taťána do Oněgina zamilovala se vší vroucností, s čistotou i vášní. Taťánin dopis Oněginovi je vrcholem knihy:

Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci (… , str. 72)

Jenže Oněgin ji odmítá. A co víc, při jedné oslavě, snad z nudy, nepokrytě flirtuje s Olgou, čímž zraní všechny a Lenského vyprovokuje k zoufalému činu – výzvě na souboj. Oněgina sice hloupá nálada dávno přešla, a k příteli necítí žádnou zášť, ba doufá, že bude souboj zrušen, přesto k němu nastoupí – a Lenského zastřelí. Pak už ho nic nedrží a od venkova utíká, roky cestuje.

Tím ovšem děj nekončí, po návratu Oněgin zjistí, že Taťána se vdala, a teprve teď láskou vzplane. Jejich role se vyměnily, začíná ji vyhledávat, píše dopisy – ale marně, už je pozdě.

A štěstí bylo přec tak snadné
a blízké tak!… Můj osud však
je rozhodnut. Když srdce vadne,
je lhostejno, zda tak či tak.
Mě se slzami zaklínala
má matka a já jsem se vdala;
nebylo žádné úlevy
pro smutné srdce. Ale vy
teď musíte mě zanechati.
Já vím: ve vašem srdci jest
vložena hrdost, přímá čest.
Já miluji vás (k čemu lháti?),
však jiný je už mužem mým,
a já ho nikdy nezradím. (Hlava osmá, strofa XLVII, str. 209)

Není náhoda, že Puškinův Evžen Oněgin patří k vrcholným dílům romantické literatury. Jako román ve verších využívá výhod obou světů, jak zpěvnosti, tak dějové linie a vykreslení postav i peripetií. Jsou tu scény z velkých měst i přízemního vesnického života, z vysoké společnosti a plesů, zážitky z cest, obrazy přírody, nálad, smutku a touhy, literární odkazy. Vše je navíc orámováno vypravěčem, který nám vše popisuje a zároveň se na nás obrací, mluví o svém setkání s Oněginem, je to vlastně další postava z Oněginova světa, svědek událostí. Stavba je tedy velmi propracovaná.