Wuwejův zápisník

Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

23.12.2019 22:41, Wu | knihy | komentáře -

obálka Evžen OněginPetrohradský mladík dandyovských způsobů, vysokou společností protřelý, zdědil venkovský statek a k překvapení všech se na něj odstěhoval. Opustil svět přetvářky.

Poslušen lásky, lásku zpíval
a v jeho písni svítil jas,
jak v prosté dívčině dum příval,
jak dětský sen, jak luna zas,
bohyně záhad, něžných lkání,
když plyne čistou nebes plání.
Pěl loučení i těžký žal,
stesk neurčita, mlhy dál,
a romantické růže zpíval.
A zpíval dálné končiny,
kde dlouho v lůně tišiny
se do svých vlastních slzí díval.
A zpíval zvadlý žití květ,
stár téměř osmnácte let. (Hlava druhá, strofa X, Str. 40)

Tady se ovšem nemluví o cynickém Oněginovi, ale o Lenském; příteli, v němž našel spřízněnou duši a strávil mnoho večerů v disputacích a družných hovorech. Ale i Oněgin na venkově našel kýžený klid:

Dost knih a spánku, toulky zdravé,
stín lesa, bystřin zurčení,
pak úsměv selské dívky hravé,
jež polibek včas ocení,
kůň ohnivý, jenž zná však pána,
k obědu jídla nepřebraná
a láhev vína bílého,
samota, ticho. Vizte ho -
toť Oněginův život ryzí;
jemu se oddal jako snu,
v svém klidu nesčítaje dnů
krásného léta, jež nám mizí,
a zapomenul přátel, měst
i nudy vrtošivých cest. (Hlava čtvrtá, strofa XXXIX, str. 98)

A poznal statkářovy dcery; Olgu, odmalička zaslíbenou Lenskému, a její starší sestru Taťánu. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se Taťána do Oněgina zamilovala se vší vroucností, s čistotou i vášní. Taťánin dopis Oněginovi je vrcholem knihy:

Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci (… , str. 72)

Jenže Oněgin ji odmítá. A co víc, při jedné oslavě, snad z nudy, nepokrytě flirtuje s Olgou, čímž zraní všechny a Lenského vyprovokuje k zoufalému činu – výzvě na souboj. Oněgina sice hloupá nálada dávno přešla, a k příteli necítí žádnou zášť, ba doufá, že bude souboj zrušen, přesto k němu nastoupí – a Lenského zastřelí. Pak už ho nic nedrží a od venkova utíká, roky cestuje.

Tím ovšem děj nekončí, po návratu Oněgin zjistí, že Taťána se vdala, a teprve teď láskou vzplane. Jejich role se vyměnily, začíná ji vyhledávat, píše dopisy – ale marně, už je pozdě.

A štěstí bylo přec tak snadné
a blízké tak!… Můj osud však
je rozhodnut. Když srdce vadne,
je lhostejno, zda tak či tak.
Mě se slzami zaklínala
má matka a já jsem se vdala;
nebylo žádné úlevy
pro smutné srdce. Ale vy
teď musíte mě zanechati.
Já vím: ve vašem srdci jest
vložena hrdost, přímá čest.
Já miluji vás (k čemu lháti?),
však jiný je už mužem mým,
a já ho nikdy nezradím. (Hlava osmá, strofa XLVII, str. 209)

Není náhoda, že Puškinův Evžen Oněgin patří k vrcholným dílům romantické literatury. Jako román ve verších využívá výhod obou světů, jak zpěvnosti, tak dějové linie a vykreslení postav i peripetií. Jsou tu scény z velkých měst i přízemního vesnického života, z vysoké společnosti a plesů, zážitky z cest, obrazy přírody, nálad, smutku a touhy, literární odkazy. Vše je navíc orámováno vypravěčem, který nám vše popisuje a zároveň se na nás obrací, mluví o svém setkání s Oněginem, je to vlastně další postava z Oněginova světa, svědek událostí. Stavba je tedy velmi propracovaná.

Básnicky jde – cituji z knihy Český jazyk / Česká a světová literatura Bohuslava Hoffmanna a Jany Hoffmannové – o tzv. oněginskou strofu, což je čtrnáctiveršový útvar složený ze čtyřstopých jambů střídavého, sdruženého i obkročného rýmování, zakončený párovým rýmem. Jde o variantu alžbětinského sonetu (tři čtyřveršové strofy a pointující dvojverší). (Str. 303)

Jen škoda vynechaných strof. Jsou vytečkované, vynechané byly schválně (už Puškinem) a tradičně se vkládají na konec knihy nebo do poznámek. Jenže při čtení jsem to nevěděl a když jsem je objevil, bylo pozdě listovat zpátky – musel bych si jejich okolí přečíst znovu, aby mi dávaly smysl.

A dvakrát škoda vynechané deváté hlavy, Putování Oněginova. To sice také udělal sám Puškin, ale narušil tím plynutí času, chybí předěl, od nešťastné Taťány na vsi ke kněžně je příliš rychlý skok. Ale dá se číst samostatně, kontext u ní nechybí.

Každopádně mně by se líbilo rekonstruované dílo, kompletní, s tím že by ty vynechávané části byly třeba vytištěné šedou barvou, nebo na šedém podkladu. Samozřejmě s poznámkami na příslušné stránce a ne na hromadě na konci – pořád přelistovávat a dívat se, jestli k dané strofě nejsou poznámky, je pěkně otravné.

Ale to jsou jen formality, kniha je poutavý příběh o znuděném životě, flirtování, zoufalém činu a následcích; o promarněné šanci, která se nikdy nevrátí. A krásně zveršovaný (v překladu Josefa Hory).

Odkazy:

vydal Dobrovský s.r.o., Praha 2018, ISBN 978-80-7390-286-5, cena 249 Kč

12345
1577137260000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online