Obsahově se Máj řadí mezi lyricko-epická díla, ale té epiky aby jeden pohledal. Je to zkrátka vrcholné dílo bytostného romantika, kterého lákala dálka, divočina, výška hor a hloubka vod, daleký prostor, velkolepá historie, zříceniny. V Máji zpracoval tragédii tří lidí – Jarmilu svedl neznámý muž, Vilém jej zavraždí – a pak se ukáže, že to byl jeho vlastní otec. Vilém je odsouzen a popraven, Jarmila skočí do jezera… Báseň se ale spíš než na děj soustředí jednak na přírodní kulisy (a kontrast měsíce lásky s tragédií), jednak na přemítání o lidské společnosti, jejích pravidlech, smrti a prázdnotě.

Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy - nikde - žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc. (Str. 7)

Za zmínku stojí to, jak se v posledním zpěvu sám Mácha do básně vepsal, mluví o tom, jak ho jeho kroky přivedly k místu popravy a jak postupně procítil marnost a věčnou ztrátu, hluboký žal.

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
tak jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. (Str. 32)

Proto také celá báseň končí obměněným zvoláním, Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!, kde je sám Mácha na prvním místě. Kompozice je to zdařilá; ovšem jak už jsem psal na začátku, nejdůležitější je forma. Ocituji ještě hodnocení Bohuše Balajky: