Babičku jsem jako dítě školou povinné nikdy nepřečetl. Nešlo mi to, byla pro mě moc statická a zdlouhavá, se spoustou popisů. Ale podobně se mi vedlo se spoustou dalších klasických děl - chcete-li aby si děti něco nepřečetly, dejte jim to povinně.

Co si ale pamatuju už odmalička jsou Kašparovy ilustrace; to vydání, které jsme měli doma, jich bylo plné. Rád jsem si je prohlížel a i když jsem občas nevěděl co přesně je na nich zobrazeno, moc se mi líbily.

Nedávno jsem se začal po antikvariátech dívat právě po takovém vydání, objevilo se docela brzo a kniha je jako nová. Asi těch 34 let ležela někde zabalená.

Co se dětem v babiččině sedničce nejlépe líbilo, byla malovaná její truhla. Rády si prohlížely na červené půdě namalováné modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie a červenožluté ptáčky mezi tím; ale větší radost měly, když babička truhlu otevřela. Bylo se však nač dívat! Spodní strana víka celičká byla polepena obrázky a modlitbičkami, samé to dárky z poutí. Pak tam byl přítruhlíček a v něm jakých to věcí! Rodinné spisy, listy od dcer z Vídně, malý sáček plátěný, plný stříbrných peněz, poslaných to babičce na přilepšenou od dětí, jichž ona ale nepouživši pro radost si nechávala. Dřevěná škatulka, v ní pět šňůrek granátů, na nich pak zavěšený stříbrný peníz s podobiznou Josefa císaře a Marie Terezie. Když tu škatulku otevřela, a ona to vždy udělala, kdy ji děti žádaly, říkávala: „Vidíte, milé děti, ty granáty dal mi nebožtík váš dědeček k svatbě a ten tolar dostala jsem od Josefa císaře vlastnoručně. To byl hodný pán, pánbůh mu dej věčnou slávu! No, až jednou umru, bude to vaše,“ doložila vždy, škatulku zavírajíc. – „Ale babičko, jakpak to bylo, když vám císař pán dal ten tolar, povězte nám to!“ ptala se jednou Barunka. (Str. 17)

A tak jsem se konečně pustil do jejího čtení. Jak poetické obrazy tam jsou zobrazené... Člověk maně zatouží po poklidném životě na venkově. Jistěže si to sama Božena Němcová idealizovala, ale to vůbec nevadí. Její Babička je opravdu poklad národního písemnictví, jazykem i obsahem.

Jen ty děti to asi neocení.

Už se těším, až znovu navštívím Ratibořice a Babiččino údolí, když teď vím, co se tam kde odehrávalo. A také jsem pochopil, proč si "Na samotě u lesa" nechával majitel mlýna říkat "pan otec" a dětem říkal čečetky.

Aktualizace 10. 5. 2023: Vrátil jsem se k Babičce, původně kvůli ilustracím, ale poetika vyprávění mě velmi rychle pohltila. Je to trochu záhadné; jazyk je spíš jednoduchý, život těžký, výsledek ale okouzluje.

Možná ta lidská sounáležitost, babiččina moudrost, to jak dokázala ostatní ovlivnit a všem pomoci. A samozřejmě „staré dobré časy“.

Zařazuje se těžko, ve Wikipedii píší:

Vymyká se jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím. Žánrově bývá označováno za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt nebo za román. Někteří literární historikové ji přiřazují k romantismu, jiní k biedermeieru nebo realismu. (zdroj Wikipedie)

Děj se sice dá shrnout několika větami,

Babička přijíždí k rodině své dcery na Starém bělidle a pomáhá vychovávat svá vnoučata. Stává se rádkyní sousedům a nakonec i paní kněžně, kterou společně s dětmi navštíví na zámku. Kniha popisuje také příběh tragické lásky dívky Viktorky, který patří k nejdramatičtějším momentům knihy. Podstatné místo má rovněž líčení života na vesnici i jeho tradic a zvyků v průběhu roku – od náboženských svátků, včetně Vánoc, Velikonoc a pouti do Svatoňovic, až po sezónní práce (sběr plodů a bylin, sklizeň, draní peří, předení a podobně). (zdroj Wikipedie )

ale pro získání pocitu i množství informací o tehdejším životě si ji musíte poctivě přečíst. A stojí to za to.

Jednou za čtrnáct dní neb tři neděle, když byl právě krásný den, říkala babička: „Dnes půjdeme na přástvu k myslivcům,“ děti těšily se od rána až do té chvíle, kde babička vzavši vřetánko na cestu se vydala. Za splavem vedla cesta pod příkrou strání k mostu, za mostem pak šlo se topolovým stromořadím ustavičně až do Rýznburku. Babička ale volila cestu pod stráněmi podél řeky až k pile. Nad pilou byl holý vrch, na němž rostla vysoká divizna, pro kterou Barunka ráda lezla. Za pilou se údolí víc a víc úžilo a řeka v těsnějším korytu bystřeji utíkala přes veliké kameny, které jí v cestě ležely. Vrchy porostlé byly jedlemi a smrčinami, které svým stínem skoro celou šíři údolí zatemňovaly. Tím údolím šly děti s babičkou, až došly pod zbořeniny hradu rýznburského, které z temného stromoví čněly, porostlé mechem.

Opodál hradu, nad starým sklepením, kterým se prý mohlo chodit tři míle cesty pod zemí, do něhož ale nikdo vstoupit nemohl pro vlhkost a zkažený vzduch, vystavěn byl altán s třemi vysokými špičatými okny. Vrchnost když na lovu byla, držívala tam druhé snídaní. K tomu altánku děti zaměřily, lezouce po příkrém vrchu nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, sotva se vyškrábala; vpravo i vlevo stromků se chytala. „No, vy jste mi daly, sotva že dechu popadám,“ povídala jsouc konečně nahoře. (Str. 41)

Mimochodem, celý život obdivuji ilustrace Adolfa Kašpara, ale v knize je předtištěno Illustrations Jitka Kašparová-Horníková. Jasně, jeho dcera a tedy držitelka práv. Jenže! Když jsem vygooglil „Příjezd babičky na Staré bělidlo“, skutečně se od těch v knize liší. Porovnejte Wikipedii a sken z knihy výše. Kompozice je stejná, ale detaily (a asi i technika) ne. Překreslila ji ona? Nebo někdo před tiskem? Nebo udělal Adolf Kašpar více verzí? Nevíte o tom někdo něco?

(Vpravo pod podpisem „AK 02.“ je ještě jeden, bohužel nečitelný)

Odkazy:

• Babička v ČBDB
• Babička v Databázi knih
• detailní popis ve Wikipedii

NĚMCOVÁ, Božena. Babička. Praha: Albatros, 1972. 13-559-KMČ-72.