Jonathan Swift: Gulliverovy cesty (Wuwejův zápisník)

obálka Gulliverovy cesty Gulliverovy cesty nejsou jen výlet k Liliputánům, následovaný uvíznutím mezi obry. Cesty byly celkem čtyři:

Liliput s Liliputány velkými pět palců
Brobdingnag s obry velkými patnáct metrů
Laputa s létajícím ostrovem plným roztržitých učenců a ovládajícím zemi Balnibarbi (jejíž vynálezci jsou šílení), ostrov kouzelníků Glubbdubbdrib a ostrov Luggnagg se zvláštními, nesmrtelnými lidmi.
země Hvajninimů, v níž jsou inteligentními a moudrými bytostmi koně, zatímco lidem podobné bytosti jsou divocí a primitivní Jahuové

Děj je výstižně popsaný ve Wikipedii, doporučuji si ho pročíst tam. Já se budu soustředit na satiru, zdroje a ohlasy.

Zdroje

Robinson Crusoe je asi první, co čtenáře napadne. Je to pochopitelné; jde také o námořníka, také opakovaně ztroskotal a Gulliver vyšel pouhých sedm let po vydání Robinsona. Ale už i v této rovině je vidět parodické směřování, neboť zatímco Robinson vyznívá nadějně pro lidstvo, u Gullivera je to přesně naopak. Vždyť na konci se zhlíží v koňském pokolení a lidstvem pohrdá.

Když jsem pomyslil na rodinu, přátele, krajany a na lidské pokolení vůbec, viděl jsem, co skutečně jsou. Jsou to Jahuové vzezřením i povahou, snad poněkud zušlechtěnější a nadaní darem řeči. Jenže všechen rozum obracejí toliko na zvelebení a rozmnožení neřestí, jichž mají jejich tamější spolubratři jen tolik, kolik jim uštědřila příroda. Kdykoliv jsem náhodou spatřil v jezeře nebo studánce odraz vlastní podoby, odvrátil jsem tvář s hrůzou a hnusem nad sebou a spíše jsem snesl pohled na obyčejného Jahua než na sebe. Jak jsem rozmlouval s Hvajninimy a hleděl na ně, jal jsem se napodobovat jejich chůzi a posunky. Ten návyk mi zůstal a přátelé si mě často dobírají, že klusám jako kůň. Já to ovšem pokládám za velikou poklonu. Nezapírám též, že při řeči upadám do hlasu a manýry hvajninimské. Když se mi pro to posmívají, nikterak mě to nepokořuje. (Str. 239)

Další co mě napadlo byla Odysseia. Je to také cestování věčně neklidného námořníka, navštěvuje nejroztodivnější místa a bytosti. Gulliver stráví čas u obrů (mírumilovnějších než byl Kyklop), když je u liliputánů sám obrem, naznačuje že jednoho obyvatele sní (zrovna jako Kyklop), a dokonce podobně jako Odysseus vyvolává mrtvé z podsvětí a ptá se jich.

Třetí zdroj mohou být Sindibádovy cesty; kupříkladu odnesení Gulliverovy skříňky obrovským orlem jako odkaz na ptáka Noha.

Satira

Satira je všudypřítomná a s dalšími cestami silnější a silnější. Už v Liliputu, který je spolu s Blefusku odkazem na odvěké nepřátelství Anglie a Francie, můžete s úsměvem sledovat pravidla na královském dvoře:

kdo nejlépe skáče, dostává nejvyšší funkce
kdo tancuje jak diriguje hůl, dostává ocenění od vladaře
nejlepším skokanům se rozdávají barevné stužky (což je parodie státních řádů a vyznamenání)
a rozkoly mezi nimi jsou absurdně malicherné – vysoké nebo nízké podpadky, jedení vajec od ostrého nebo tupého konce

V Brobdingnagu Swift ještě přitvrzuje a pouští se do své vlasti otevřeně. Nechává obřího krále okomentovat „drobnou havěť“ a když popisuje své rozhořčení, zároveň chválí Anglii tak přehnaně, že je to jasná ironie:

Přiznávám však, že když jsem se poněkud příliš obšírně rozhovořil o své milované vlasti, o našem obchodě a námořních i pozemních válkách, o našem náboženském rozkolu a politických stranách, poddal se tolik předsudkům své výchovy, že mě vzal do pravé ruky, druhou mě jemně pohladil, a když se dosyta nasmál, otázal se mě, jsem-li liberál či konzervativec. Potom se otočil po svém prvním ministrovi, který stál obřadně za ním s bílou hůlkou dlouhou skoro jako hlavní stěžeň na lodi Královský panovník, a prohodil, jak bídná je lidská vznešenost, když se po ní může opičit tak drobná havět, jako jsem já. A přece, pravil, oč, že mají ti tvorové své hodnosti a čestné tituly, že si kutí hnízda a pelechy, kterým říkají domy a města, že si zakládají na obleku a výstroji, že milují, že se rvou, hádají, podvádějí a klamou. A tak pokračoval dále, zatímco já jsem se střídavě zardíval a bledl zlostí nad tím, že se tak pohrdlivě odbývá naše ušlechtilá vlast, vládkyně v umění i ve zbraních, metla Francie, neomezená paní Evropy, sídlo ctnosti, zbožnosti, cti a pravdy, chlouba a nedostižný vzor celého světa. (Str. 91)

A další královo hodnocení je ještě přísnější.

Jeho Veličenstvo král si dal v dalším slyšení velkou práci a zopakoval mi stručně všechno, co jsem řekl. Srovnal své otázky s mými odpověďmi. Potom mě vzal do ruky, něžně mě pohladil a pronesl tato slova, na něž nikdy nezapomenu, a také ne na způsob, jak to pověděl: „Přítelíčku Grildrigu, pronesls nejskvělejší chvalozpěv na svou vlast. Dokázals jasně, že nevzdělanost, lenost a neřest jsou vlastně nezbytnými vlastnostmi pro zákonodárce. Že nejlépe zákony vysvětlují, vykládají a uplatňují ti, jimž záleží na tom, převrátit je, zamotat a obejít, a kteří to také dovedou. Pozoruji u vás slabé obrysy zřízení, které snad bylo v původní podobě snesitelné, jenže ty obrysy jsou zpola vyhlazeny a nadobro zatemněny a potřísněny rozkladem. Ze všeho, cos řekl, nevysvítá, že by u vás bylo potřeba vůbec nějaké ctnosti k dosažení jakéhokoliv úřadu. Tím méně, že by se muži stávali šlechtici pro svou ctnost, že by kněží byli povyšováni pro svou zbožnost a učenost, vojíni pro svou chrabrost a udatnost, soudcové pro svou bezúhonnost, senátoři pro svou vlasteneckost a rádcové pro svou moudrost. Ty však,“ pokračoval král, „strávils většinu života na cestách, a jak aspoň doufám, vyhnul ses až dosavad mnoha nepravostem své vlasti. Ale z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější hnusná havěť, která se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země.“ (Str. 113)

V ironii Swift pokračuje, když komentuje řízení státu obry, považte, oni se spoléhají na takové banality jako je soudnost, spravedlivost a mírnost!

Ale mám za to, že tato jejich vada povstala z nevzdělanosti, protože dosud neproměnili politiku ve vědu jako bystré hlavy evropské. Dobře si pamatuji, že když jsem jednoho dne v rozmluvě s králem prohodil, že je u nás napsáno několik tisíc knih o umění vládnout, pojal (přímo proti mému úmyslu) velmi chatrné mínění o našem rozumu. Prohlásil, že má odpor i opovržení ke vší tajnosti, prohnanosti a pletichářství, ať už u panovníka, nebo ministra. Nechápal, co vlastně znamená státní tajemství, když neběží o nepřítele ani o soupeřský národ. Znalost vladařství omezil na velmi úzký obor; na zdravý smysl a soudnost, spravedlivost a mírnost, spěšné rozsuzování občanských a trestních pří, kromě několika jiných otřepaných věcí, které nestojí za řeč. Podle jeho názoru každý, kdo vypěstuje dva obilné klasy nebo dvě stébla trávy na půdě, kde rostlo dříve jen jedno, zaslouží se více o lidstvo a prokáže vlasti důležitější službu než všichni politikové dohromady. (Str. 117)

V Laputě se pouští do vědců a modernistů, vysmívá se pošetilým nápadům tím, že je ještě zesiluje:

Jedni zhušťovali vzduch v suchou, tuhou látku, a to tak, že z něho vylučovali dusík a filtrovali tekuté neboli kapalné částice. Druzí změkčovali mramor na polštáře a jehelníčky. Další zase proměňovali živému koni kopyta v kámen, prý aby se neschvátil. Umělec právě pracoval na dvou velkých plánech. První bylo osévání půdy plevami, v nichž, jak tvrdil, je obsažena pravá klíčivá síla. Dokázal to několika pokusy, jež jsem však nepochopil, nejsa v tom dosti zběhlý. Druhý plán směřoval k tomu, zamezit u dvou jehňat vzrůst vlny jakousi směsí klí, nerostů a bylin, která se jim natírala zevně. Těšil se, že v dohledné době rozplemení chov holých ovcí po celém království. (Str. 157)

Ale s ironií sobě vlastní tam zamíchá ty nejsprávnější přístupy v politice a směje se jim zrovna tak:

Ve škole politických vynálezců jsem se tuze nepobavil. Profesoři se mi tam jevili nadobro potrhlí a taková podívaná mě vždycky rozesmutní. Ti nešťastníci kuli plány, jak by přiměli vladaře k tomu, aby si vybírali milce podle jejich moudrosti, schopnosti a ctnosti, aby naučili ministry dbát veřejného blaha a aby odměňovali zásluhy, velká nadání, vynikající služby. Dále, jak by vštípili knížatům poznání, že jim skutečný prospěch poplyne jen z prospěchu lidu, aby do úřadů dosazovali jen osoby schopné zastávat je, a k tomu ještě plno jiných bujných a nemožných chimér, o jakých uvažovati člověku jakživo ani nenapadlo. To mě jen utvrdilo v starém poznatku, že nic není tak výstřední a nesmyslné, aby to někteří filozofové nepokládali za pravdu. (Str. 162)

Pohrdání lidstvem pak vrcholí u vznešených Hvajninimů, kteří ani lhát neumí.

Můj pán mě vyslechl s velkými známkami nelibosti ve tváři, protože pochybování a nevěření je v té zemi tak málo známo, že obyvatelé ani nevědí, jak se mají za takových okolností zachovat. A pamatuji se, že když v častých rozmluvách s mým pánem o povaze lidstva v jiných končinách světa přišla řeč na lhaní nebo nesprávné údaje, chápal jen s velkými potížemi, co tím myslím, třebaže měl jinak velebystrý úsudek. Usuzoval totiž takto: Užívání řeči je na to, abychom jeden druhému rozuměli a nabývali poučení o skutečnostech. Když tedy někdo řekne něco, co není, maří se tím ten cíl, protože nelze vlastně říci, že mu rozumím. A mám tak daleko k poučení, že naopak tonu ještě v něčem horším, než je nevědomost. Svádí mě totiž věřit, že je něco černé, když je to bílé, a krátké, když je to dlouhé. A to bylo celé jeho ponětí o schopnosti lhát, kterou lidští tvorové tak dokonale a tak obecně uplatňují. (Str. 208)

Gulliver jim nejprve vypravuje vše o fungování lidské společnosti, v „dobré víře“ v chválu popisuje ty nejhorší věci, války a další zneužití rozumu vyděšeným mudrcům (to už vůbec není legrační, spíš mrazivé):

Někdy vznikne mezi dvěma panovníky svár o to, který z nich má připravit třetího o jeho území, a přitom žádný z nich nepředstírá, že by na to měl právo. Někdy se jeden panovník znesváří s druhým ze strachu, aby se druhý neznesvářil s ním. Někdy se pouštíme do války, protože je nepřítel příliš silný, a jindy proto, že je příliš sláb. Někdy potřebují naši sousedé to, co máme my, anebo mají to, co my potřebujeme. A tak spolu bojujeme, až nám vezmou naše nebo nám dají své. Velmi ospravedlnitelný důvod k válce je vtrhnout do země, když je národ prořidlý hladem, pohubený morem anebo rozvrácený stranictvím. Je ospravedlnitelné dát se do války s naším nejbližším spojencem, když má pro nás příhodnou polohu nějaké jeho město nebo území, kterým se zaokrouhlí a doplní naše panství. Vyšle-li panovník vojenské sbory do státu, kde je chudý a nevzdělaný lid, smí jich podle zákona polovinu usmrtiti a ostatní zotročit, aby je tak zcivilizoval a odvedl od jejich barbarského způsobu života. Je to finta velmi královská, počestná a běžná, že když žádá jeden panovník druhého o pomoc, aby ho zabezpečil proti vpádu, pomocník zažene vetřelce a sám se zmocní říše, a panovníka, jemuž přišel na pomoc, zabije, uvězní nebo zapudí. Pokrevní nebo manželský svazek bývá často důvodem k válce mezi panovníky, a čím je příbuzný bližší, tím větší chuť mívají ke sváru. Chudé národy jsou hladové a bohaté národy jsou pyšné. A hlad a pýcha budou spolu vždycky na kordy. Z těch důvodů se vojenské řemeslo pokládá za nejpočestnější ze všech, protože voják je Jahu zjednaný na to, aby chladnokrevně pozabíjel co nejvíce příslušníků svého druhu, kteří mu vůbec neublížili. (Str. 214)

A když nakonec prozře, chce u Hvajninimů zůstat a obdivuje se jejich moudrosti, je to opět ironie – neboť vlastně bezmezně obdivuje – koně.

Ohlasy

A konečně ohlasy; ty jsem čerpal z anglické stránky na Wikipedii a musím říct, že mě překvapily.

Jahu, podřadní lidští tvorové mezi moudrými koňmi, se anglicky píší Yahoo. Tak takhle to je! O firmě Yahoo se sice píše, že je to zkratka z „Yet Another Hierarchical Officious Oracle“ ale… (ano, v anglické stránce je historie podrobněji a tam původ z Gulliverových cest přiznávají).

Slova pro trpaslíky nebo jiné nepřirozeně malé tvory jsou od Liliputu odvozená v češtině (lilipután) a dánštině (Lilliputter).

A co mě pobavilo nejvíc je původ endianity. V počítačové architektuře existují dva hlavní přístupy pro uložení vícebajtových čísel. Little-endian a big-endian; ten první říká, že bajt, reprezentující nejnižší část (little) je první, a pak následují další bajty pro vyšší části čísla. A to pojmenování je podle dávného Liliputského sporu, jestli se vejce roztloukají na silném konci (zastánci jsou big-endians) nebo na špičatém (little-endians).

V knize je toho samozřejmě mnohem víc a skutečně patří ke kanonickým dílům západní literatury. Doporučuji se k ní vrátit.

Odkazy:

SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. Praha: Albatros, 1985. 13-876-85.