Že příběh samotný není originální je známé, ale to platí o velké části jeho her. Přínos a síla byla v něčem jiném

Shakespeare ve své dramatizaci radikálně zkrátil časové rozpětí příběhu, ale hlavně mu vtiskl zcela nové ideové i formální rysy. V jazykové výstavbě tragédie se uplatňují nejen pružné blankversy, ale i rýmovaná dvojverší a různé umělé útvary jako sonety, např. hned úvodní sonet. Nechybí samozřejmě ani lidově zemitá próza, v níž zvlášť vyniká Juliina chůva. Dále nás oslňují ostré antiteze, prudké kontrasty světla a tmy, lásky a nenávisti, nejněžnější lyriky s neúprosnou tragikou nebo zas úlevnou fraškou. (Str. 33)

Ano, ta pestrost se nedá přehlédnout, Juliina chůva je velký kontrast k ostatním postavám, stejně tak dialog vzletného Romea a uzemňujícího Merkucia. K  Romeovu blouznění autorka poznamenává v kapitole Dvojí řeč lásky, že na počátku je to spíš póza:

Romeova řeč lásky v této fázi hry se velmi podobá konvenční rétorice neopětované lásky, zároveň vzbuzuje dojem, že Romeo vlastně není zamilovaný do Rosaliny, ale do lásky samé. V jeho řeči se jméno Rosalina neobjeví ani jednou. Romeova první řeč lásky se rodí z nenávisti obou rodů, zrcadlí pouliční rvačky ohlášené ve vstupním dialogu dvou sluhů. Romeo: ,„Poslepu střílí, šípy srdce půlí, a přece vždycky prosadí svou vůli. Kam půjdem na oběd? Proč zas ta rvačka? Nic neříkej, vím své. Oni se vraždí z nenávisti a já se vraždím z lásky. Vražedná lásko, něžná nenávisti, ty velké něco vzešlé z ničeho, … já k tobě, lásko, lásku necítím!“ Romeo ve své řeči předvádí umění paradoxu. Co verš, to nejméně jeden paradox. Vražedná láska, něžná nenávist, velké něco vzešlé z ničeho … Podobně jako v promluvách navarrských šlechticů v Marné lásky snaze i v této řeči Romea lze vycítit jistý narcicismus a sebevzhlížející snahu dát na odiv vlastní řečnické umění. (Str. 39)

Další důležité jazykové nebo obrazové znaky jsou využití sonetů, zejména sdílený sonet v dialogu Romea a Julie, a kombinování světla a tmy, kdy noc je prosvětlena Julií a den odchodem Romea potemní… Nešťastné, osudové náhody, a závěrečná katarze.

Společným rysem Shakespearových tragédií je také katarze, která se rodí v tragickém závěru a zůstává v divákovi nebo čtenáři ještě dlouho po skončení hry. V Romeovi a Julii se nad mrtvolami milenců smiřují oba znesvářené rody a společně jim stavějí pomník z ryzího zlata. Avšak nejsilnější náš očistný pocit pramení z vědomí, že zdivočelá doba a čas vůbec jsou překonány silu lásky, že intenzita lásky daleko přesahuje její časové trvání nebo společenskou výhodnost, že třeba jen krátký intenzivní prožitek se stává jednou z neryzejších životních hodnot. (Str. 34)

A tak dále, je toho dost. Diplomka se mi tedy líbila a můžu ji doporučit.

Nicméně neprozřel jsem. Jakkoliv je forma promyšlená a kontrasty jazyků zajímavé, absurdnost celé konstrukce Romea a Julie to nepřeváží.

Odkazy: